Minulý týden jsem napsala něco málo o své cestě k nespokojené, nešťastné, naštvané a ukřičené mámě. Byla to docela dlouhá cesta, Mamster se za mě nestal přes noc. Dlouho jsem nechtěla vidět různé varovné signály, které mi vysílali můj partner a starší syn. S partnerem jsme se čím dál tím častěji hádali. Ať dělal cokoli, nikdy to nebylo dost dobré, všechno bylo špatně. A já si jela to svoje. Syn byl na mně čím dál tím víc fixovaný, vyžadoval se pozornosti, a když se mu nedostala, tak vyšiloval. Byl to začarovaný kruh.

Toxický domov

Vytvořila jsem toxický domov, ve kterém nikdo nechtěl žít. Vztek, křik a výčitky naplnily naše dny. Emoce se ve mně hromadily čím dál více. Každý den jsem vstala odhodlaná, že dnes to už bude jiné. A každý večer jsem ležela v posteli, zírala jsem do tmy a počítala jsem ovečky. Omlouvám se, to byl pokus o vtip. Zírala jsem do tmy a procházela jsem všechny situace, které jsem vůbec, ale vůbec, nezvládla. Všechno, co jsem udělala špatně. A říkala jsem si, jak jsem to měla udělat, jaká reakce by byla správná. Užírala jsem se pocitem viny.
Až jsem jednoho dne opravdu úplně vybuchla.
Najednou jsem se ocitla tváři v tvař se svým starším synem a křičela jsem tak moc, až mi zvonilo v uších a bolelo v krku. Ani jeden z nás opravdu netušil, proč se to stalo. Ale ani jednomu se to nelíbilo. Zmatek a strach se objevily v Šimiho očích. V tu chvíli jsem věděla, že to tak nejde dál. Pro svou rodinu, pro své děti jsem vždy chtěla bezpečné prostředí plné lásky a pochopení. Ale v tu chvíli se jim dostávalo jen to nejhorší ze mě. Byl ze mě Mamster, kterého neměl nikdo rád.
Tím začala moje cesta k mému lepšímu já. Přečetla jsem opravdu obrovské množství článků spojených s mateřstvím. A první věc, která se mi postupně vryla do podvědomí, je anglicky výrok:

„If mama ain’t happy, ain’t nobody happy”
„Když máma není šťastná, nikdo není šťastný”

Je to tak. Celý život se mi tahle věta nějakým způsobem vrací. A musím se přiznat, ne vždy se mi to líbí. Proč to nemůže být někdy i naopak?

Když ty nejsi šťastná, nikdo není šťastný.

Tahle věta nese v sobě hodně zodpovědnosti. Štěstí a radost je věc volby a to, jak vnímáme svět kolem sebe, se pro nás stává skutečností. Proto si to musím pořád dokola připomínat. Byla bych velice ráda, kdyby to fungovalo naopak, a někdo jiný by mohl udělat šťastnou mě. Ale to bych se vzdávala zodpovědnosti za vlastní život, vlastní emoce a činy.

Život a svět kolem nás je takový jak jej vnímáme.

Když jsi ztracená v bludném kruhu negativního myšlení, nikdo a nic nebude v tvých očích šťastné. Proto to nemůže byt naopak. Nikdo tě nemůže udělat šťastnou a musíš to být ty sama. Dokud nebudeš chtít vidět radost, tak ji nikdy neuvidíš. Tvůj partner, manžel, přítel, tvoje děti, kdokoli kolem tebe se může klidně i roztrhat. Výsledek bude vždy stejný. Ty se musíš rozhodnout a udělat vše proto, abys byla šťastná. Tady a teď!!
Co pomohlo mně dostat se z víru negativních myšlenek?
Na začátek stačilo, překvapivě, málo. Byla to taková první pomoc. Nakopnutí, které jsem opravdu potřebovala k tomu, abych začala doopravdy žít svůj život a ne ho jen přežívat. Žít vědomě, uvědomovat si, co dělám a co cítím.

Tyhle tři věci mi pomohly k tomu, abych začala novou etapu svého mateřského života.

Vděčnost
Jedna jediná věc, která může změnit všechno. Vděčnost. Vytvoř si zvyk a začni si zapisovat každý den věci, za které jsi vděčna. Je jedno, kdy to uděláš. Je jedno, co to bude, nebo kde to napíšeš. Můžeš si založit diář vděčnosti, kde si každý den napíšeš alespoň tři věci, kterých si ve svém živote vážíš a ceníš.
Ze začátku to může být těžké. A tak můžeš začít psát třeba s to, že jsi vděčna za střechu nad hlavou, za to, že jste všichni zdraví apod. Další skvělá možnost je napsat to, co ti udělalo v průběhu dne radost. Něco co tě potěšilo nebo dokonce i dojalo. I to, že ti někdo udělal šálek kávy, se počítá. Prociť vděčnost ve svém nitru. Najdi si minutku a opravdu ciť radost z darů, kterých se ti dostává. Náš svět, vesmír, je emocionální “bytost”, a proto, ke všemu co děláme, potřebujeme přidat vlastní emoce. Díky tomuto novému zvyku se budeš cítit šťastnější, tvé zdraví se zlepší, budeš mít více trpělivosti a mnoho, mnoho dalšího.
Malé radosti
Troška péče o sebe, svou duši. Ano, samozřejmě. Chápu. Času je málo. A my mámy ho máme opravdu málo. Ale pamatuj si: „Pokud máma není šťastná, nikdo není šťastný.” Sedni si a napiš krátký (nebo i delší) seznam věcí, které ti dělají radost. Maličké drobnosti, na které nepotřebuješ hodiny o samotě. Můžou to být i činnosti s dětmi. Cokoliv, co ti aspoň trošičku pozvedne ducha a vnese lehkost a dobrou náladu do tvého dne.
Tady je par nápadu, co mám třeba ráda já….

Kafíčko v klídečku
Lechtání s dětmi
Sprcha bez rušení
Přečíst si zajímavý článek
Procházka venku (s dětmi)
Závodění se Šimim cestou do školky

Napiš si seznam a vylep si jej někam, kde ho budeš mít pořád na očích. Každý den záměrně vyber alespoň jednu aktivitu a tu udělej, ať je to cokoliv. Užívej si ten pocit radosti. Opravdu ho vědomě prožij. A život bude hned veselejší.
Rozbuška
Co stojí za tvým hněvem? Co způsobuje to, že se vztekáš nebo křičíš? Každá máme nějaké podněty, maličkosti, které, když se nashromáždí, způsobí, že vybuchneme. Co jsou ty tvoje? Často si myslíme, že se svým hněvem nemůžeme nic udělat. Jednu minutu jsem klidná a pak ve vteřině vybuchnu.Popravdě….není to tak. V průběhu dne zažíváme různé situace a podmínky. Zkus se zaměřit na své pocity pokaždé, když se v průběhu dne nahněváš, nebo vybuchneš. Zaveď si zápisník, kam si pokaždé uděláš poznámku o tom, co se stalo a za jakých podmínek.
Odpověz si na tyhle tři otázky:

Byly tvé potřeby uspokojeny? – hlad, žízeň, únava atd.
Byla jsi pod tlakem? – časovým, okolí, svými vlastními představami o situaci a pod.
Jiné podněty. – horko, hluk, hádka s partnerem atd.

Zkoumej své pocity, buď si jich vědoma a zjisti, co nabijí tvoji rozbušku. Pokud budeš znát podněty ke svému hněvu, budeš mít možnost je ovlivnit. Budeš je moci změnit, připravit se na ně, nebo nějakým způsobem pracovat kolem nich, aby na tebe nepůsobily tak špatně.

Pro začátek to bude stačit. Nic se nesmí přehánět.

Zvyk je jak železná košile. Těžko se ho zbavuje. Proto si myslím, že je potřeba začít pomalu. Zejména, když jde o někoho, kdo měl ve zvyku vztekat se dlouhou dobu, jako třeba já.
Co pomohlo tobě dostat se ven ze začarovaného kruhu špatných emocí? Napiš krátký komentář, ráda si přečtu tvůj názor.
Můžeš se se mnou také spojit na FB stránce. Budu se těšit.
www.materskegaleje.cz