VYNDEJ SI HLAVU Z PRDELE A SRDCE Z TEPLÁKŮ, Verun
Když jsem byla na gymplu, psala jsem si, co mě napadlo. Tenkrát v tom ještě nebyla moje vnitřní autocenzura, který se dneska nemůžu zbavit. Říkam si, můžu to takhle říct, nebude to sprostý, urážlivý, trapný, blbý? Nebudu já blbá? A co když jo. A co když už jsem. Nic. Chápete to, nic extra se nestane. Divný, ne?
Občas v autě posloucháme Donutila a mluví tam, tuším, o Zdeňkovi Pospíšilovi. Že když se naštval, házel talířem o stěnu, rozštípal sekerou novou verandu.. To je můj sen! Nebát se následků a vybít svůj vztek. Tak ráda bych práskla o zeď talířem plným hustý nudlový polívky. Někdy si to představuju a úplně cítím tu úlevu. Jenže zároveň cítím ty otázky. Jak to vezme můj muž, nezpůsobím dětem psychošok, kdo to uklidí, kdo vymaluje? Je Vám to jasný. Jsem marná.
A teď, co s tím? Prej se dá leccos naučit. A mám si vybrat být sama sebou nebo se učit pracovat se svým vztekem? To fakt nevim. Posledních pár let jsem spís nešikovně volila tu druhou možnost, ale co když je i šikovná cesta. Přijmu ho a on zmizí. Na tom makam. Je to s podivem, že to funguje. Že už mi spousta věcí přestala vadit. Stačilo říct, tak jo. Přestat lpět. Na nejlepším rozhodnutí, zaručených radách, názorů ostatních, na přizdisráčským měla bych a suchoprdským musím. Dělám to proto, že se chci cítit dobře. Chci být dobrá. Sobědobrá. (Ale stejně snim o rozflákaných talířích a hysterickým řevu.)
Tajný sen jako ty, co přijdou brzy ráno, když začíná modromodře modrat pokoj a dokážu vnímat objetí mýho muže i spát. Vymýšlím si scénáře dnů, životů, který do rána zapomenu. Je v tom ta zvláštní ospalá poetika. Tak nějak musela vzniknout pohádka o kočičce z kávový pěny, kterou si čteme s dětma. Když je ta správná teplota a hrníček s kafem se postaví na topení, ale stane se to jen jednou za sto let, tak se z tý pěny narodí kočička. Ne velká, ne maličká. A tak nějak to asi je. Když bude ta správná chvíle, tak se narodí ta naše kočička.
Verun
PS:
-
Když sněží, je tak zvláštní ticho, který má barvu a chuť. Je modrý a chutná jako led. Jsem v něm za neobyčejnou..
V objetí dětí a jejich pusách je celý svět a celá láska.
Znáte někoho, kdo umí udělat zážitek i z kafe u MCDonlada? Opatrujte ho. Hýčkejte, Važte si ho. Je to nejspíš hrdina.
