Jsme líní se na sebe usmívat.
Jsme líní. Jsme líní žít naplno… Pojďme to změnit!
Také vám často probíhají hlavou následující myšlenky?
„Proč se ty lidi v metru pořád tak strašně mračí? Proč jsou všichni pořád tak strašně vážní? Proč všichni většinou zdraví jen tak na půl pusy? Proč všichni pořád tak strašně pospíchají?“.
I já si kladu stejné otázky a to už hodně dlouho.
Důvodů proč tomu tak je, je nejspíš strašná spousta. Může v tom být špatné ranní probuzení, hádka s partnerem, nedorozumění s kolegou či nadřízeným, zlobící děti, opravdu hodně práce apod. Někdy v tom nejspíš není ani nic konkrétního – prostě „život stojí za prd“ (ale to už bysme byli úplně jinde ;-)). Osobně si ale myslím, že hlavní důvody jsou jinde.
Jsme líní! Jsme líní usmívat se na sebe, navazovat kontakty, komunikovat spolu … jsme líní žít naplno. Jeden druhého v zásadě vnímáme jako konkurenta, pořád máme pocit, že musíme někomu něco dokazovat, nějak vypadat, svůj život tutlat jako velké tajemství a povolit do něj nakoukouknout je těm opravdu nejbližším. Ano skutečně je třeba jisté obezřetnosti při volbě přátel, při volbě těch, které si poustíme za zdi svého bytu, při volbě toho, komu sdělíme své nejtajnější přání a touhy. Ale opravdu je třeba neustále nahazovat onu „profesionální“ a ledově kamennou tvář?
Vždycky jsem byla komunikativní a dokázala jsem se bavit takřka s každým a takřka o čemkoliv. Ovšem musela jsem k tomu mít důvod a dotyčný musel být můj známý, známý někoho známého, nebo třeba pracovní partner.
Pak nastalo období rodičovské dovolené a s ním i klasický nedostatek sociálních kontaktů. Přišlo to tak nějak automaticky – začala jsem se s lidmi kolem sebe bavit. Lidmi kolem sebe myslím prodavačky v obchodě, otrávené pacienty v čekárně u lékaře, znuděné recepční, zarputilé důchodce ve frontě v supermarketu, rezignované matky na dětském hřišti apod. Je jedno o čem se s nimi bavím – obsah není vlastně vůbec důležitý (ač nepopírám, že někdy se dozvím skutečně zajímavé věci a příběhy :-)). Důležité je, že prolomíme onu bariéru a rázem zboříme tu obrovskou zeď, kterou si mezi sebou stavíme. Fronta na poště, čekání v čekárně, cesta tramvají atd. se rázem stane snesitelnější a někdy i dokonce příjemnou. A věřte nebo ne, někdy dokonce zrovna obsah právě takhle náhodně vzniklého rozhovoru vyprávím večer svému manželovi a dětem u večeře. A jak ten kontakt navazuji? Je to jednoduché a velmi různé.
Klasicky používané věty prostě jen o něco obohatím. V místech kam chodím takřka denně a prodavačky již znám, klidně prohodím větu: „Jak se máte?“ Nevěřili byste jak taková prostá věta zvedne oné prodavačce náladu :-). Nebo před Vánoci: „Vy tady máte tedy šrumec, už se asi těšíte až bude po Vánocích, že?“ Samozřejmě existují lidé, kteří jen tak odseknou a rozhodně nehodlají navázat kontakt bližší, než nezbytně nutný. Ale z vlastní zkušenosti říkám, většina lidí to nakonec velmi vítá.
U mě doba nedostatku sociálních kontaktů již skončila, nicméně jedu „v tom“ dál. A proč? Protože vím, že den je pak o hodně milejší, když se na sebe usmíváme a když spolu prohodíme pár slov. Já jsem pak milejší na své okolí a minimálně několik dalších zákazníků si pak také může užít, rázem milou, paní prodavačku :-).
A ještě jedna osobní zkušenost na závěr. V jedné z našich nuselských pekáren jsme před pár lety měli jednu starší nerudnou prodavačku. Nikdy se neusmála, jen stroze pozdravila, vyřídila nutné a adios. Lidé si o ní dokonce i vyprávěli jak je nesympatická a dříve jsem jim dávala za pravdu. Pak jsem se ale postavila na druhou stranu. Ta paní začala být najednou strašně milá, vždy se na mě usmála, když jsem vstoupila do dveří, dětem sem tam něco dala od cesty a často jsme prohodily i více než pár slov. Těžko mi to někdo věřil když jsem oponovala, že paní je skvělá. A víte proč? Protože jsem se na ní smála, zajímala se o ni a nebrala jsem jí jen jako automat na výdej rohlíků.
A proto když zdravíme, usmějme se. Když se loučíme, usmějme se. Važme si jeden druhého ať děláme cokoliv.
A hlavně… mluvme spolu! Zkuste to! ;-).
