A máme tady leden…
Zažívám v sobě znovu takový ten pocit “jako když napadne čerstvý bílý sních”. Předemnou leží nádherná čistá, bílá pláň. Prostor bez jediné stopy. Je jen na mě, co s ní udělám.
Kudy půjdu? A kam?
Za čím? Proč?
Jaké budou mé stopy, které za sebou nechám?
Jak se změní pláň až po ní půjdu?
Když se ohlédnu zpět, co uvidím? A vůbec bude se mi to líbit?
S kým půjdu? Kdo se přidá? A stojím o doprovod?
Znáte také tento pocit? Radost z nových možností? Být u něčeho, co se právě teď rodí, co mám ve svém vlivu a zároveň ne tak úplně…. A tak stojím u kolébky právě narozeného roku 2015 jako sudička a věštím sama sobě. Střádám plány, představuji si, sním: co si dám do vínku? Co sobě, tomuto roku přisoudím?. Ano, něco jako předsevzetí.
Kde se vzalo tu se vzalo…
předsevzetí. Zahajuji pátrání. A zjišťuji: “zvyk bilancovat a dávat si na počátku nového roku předsevzetí se zřejmě traduje už od dob Římské říše…” Aha. Čtu dál: “Tehdy byl spojený s uctíváním boha dvou tváří Januse. Jednou svojí tváří se tento bůh dívá do minulosti a připomíná nám, na co navázat, o co se opřít.” A tak i já sama sobě pokládám otázky:
„V čem se mi daří?“
„V čem jsem spokojená, šťastná? Jak je to pro můj život důležité?“
„Na čem stavím své štěstí? Co chci rozvíjet a co budovat?
„Kam nasměruješ vědomě svoji pozornost a energii v tomto roce?“ Do čeho?
„A co konečně nechám odplout, co opustím?“
Janus, bůh, který otevírá dveře do nových, méně známých končin. Bůh, bez jehož přítomnosti se neobešel žádný začátek ani konec, provázel lidi z jednoho stavu do druhého (například z dětství do dospělosti). Podporovatel, jehož přízeň byla důležitá, aby se předsevzetí, sny staly skutečností.
Snad právě proto, že nám dnes chybí někdo, kdo nás podporuje, kdo nám dodává sebedůvěru.
Snad právě proto, že mi sami některé své záměry předen zpochybňujeme, mnohá předsevzetí, sny či plány končí dříve než začnou… A to svým snům, záměrům rozhodně udělat nechci. A tak si kladu další otázku:
Co s tím?
Co s tím, abych nezabila své sny a přání dříve než jim dám šanci?” A pátrám v paměti, abych a ve svých zkušenostech. Vždyť celá řada mých snů žije…
Řídím se srdcem: Pokud začínám mít pocit, že se někde můj život vychyluje z rovnováhy (zdraví, práce, vztahy aj.), že mu něco začíná chybět, nečekám na Nový rok, bilancuji hned: Co do svého života zařadím nebo z něho vypustím.
Vím, že méně je více: Velké cíle „rozporcuji“ na docela malé “porce”. Začnu několika “plátky” a ostatní dám na pár dní “k ledu”.
Mám svůj fanklub a starám se o jeho přízeň: Beru lidi „do hry“. Hodně důležitých věcí řešíme v rodině společně, mluvíme o tom (mnohdy dlouho do noci). Vážím si názorů a zkušeností přátelům… Zkrátka svěřuji se někomu, kdo mě drží pěsti, je mým „fanouškem“.
Oslavuji svá „vítězství“: Všímám si, že se posouvám, že „kráčím“. Velkou službu mi v tomto duchu dělá můj DENÍK. Písemné záznamy mě nenechávají na pochybách, že ač někdy přes mnohá “klopýtnutí” se mi daří.
Mám soucit se sebou, kdyý se učím nové věci: Chyby a selhání patří k životu, nenechávám se jimi už tolik odradit. Nevzdávm se předčasně.
Vytrvalost je víc než vítězství: Naučila jsem se, že jedno selhání nic neznamená.
Odměňuji se: „Popašákuji se“, za to, pracuji na svém cíli, že uskutečňuji svůj sen.
„Netoužím být perfektní“: Poznala jsem, že dokonalost není podstatná, podstatný je pohyb v před.
Přeji vám všem, které sníte své sny, aby se vám dařilo je také žít… už v tomto roce. Ali
Zdroj foto:Pixabay.com
