Tuto sobotu jsem se zúčastnila velmi krásné a zajímavé konference zaměřené na osobní růst. Na konferenci byl věkový průměr 28 let (se mnou 29..pardón :-)).
Jsem nadšena, kolik mladých lidí na sobě pracuje již v tomto věku. Osobním růstem se totiž lidé běžně zabývají až někdy kolem 40-50 let, tedy alespoň dříve to tak bylo. Potěšilo mne to, nicméně….
Protože miluji psychologii, hodně tuto generaci zkoumám právě z pohledu psychologie. Četla a zkoumala jsem informace o jejich chování, jednání, vyjadřování, snech, schopnosti začlenit se do pracovního procesu a o jejich životním stylu. Zkoumám, co je uspokojuje, co potřebují. Přemýšlím nad tím, zda je při jejich tempu, čeká syndrom vyhoření již v mladém věku, nebo zda znají techniky relaxace a tedy syndromu se umějí „tak nějak přirozeně“ vyhnout.
Přemýšlela jsem nad tím ze dvou pohledů. Z pohledu mileniálů, ale zároveň z pohledu toho, jak mne životní styl mileniálů a tedy měnící se doba ovlivňuje – mě osobně. A zdali v této době mohu “přežít”, pokud se jim / mileniálům nepřizpůsobím.
A přesto, že se zajímají již nyní o svůj osobní růst, zjišťuji, co vše jim stále chybí, co se mají a musejí doučit, aby, ne já, ale oni “přežili”. Syndromu vyhoření se neumějí „tak nějak přirozeně“ vyhnout. Jsou ohrožováni jinými faktory nežli generace například Husákových dětí (lidé narození v Československu v silné populační vlně, která začala počátkem 70. let 20. století. V té době byl prvním, později generálním tajemníkem KSČ a od roku 1975 prezidentem Gustáv Husák – zdroj Wikipedia). Ohrožují je zejména technologie a závislost na nich.
Dost často čtu či slýchám naprosto odlišné názory na tyto generace. Jeden velmi známý kouč je označil za rozmazlené spratky. Jiný velmi známý headhunter je zase označil za generaci nadějných jedinců, od kterých se máme, co učit. A pak si vyberte….
Platón
Řecký filosof, pedagog a matematik (427 př. n.l.)
Žijeme ve zvláštních časech, kdy mladí i staří jsou vzděláváni ve lži a ten, který se odváží říkat pravdu, je nazýván šílencem či bláznem.
A jak je to tedy s tím rozmazleným spratkem a nadějným jedincem?
Jsou mladí, žijí jinak, než jsme žili my v roce 2000. Mají jiné hodnoty….zatím.
Dělají si vyšší nároky. Chtějí pracovat ihned na pozicích manažerů, ale hlavně se u toho moc nenadřít a mít zábavu za každou cenu. Hodně myslí sami na sebe. Na druhou stranu jsou mladí, mají spoustu nápadů, učí se rychleji, ovládají moderní technologie rychle a snadno.
Vyžadují neustálou pozornost a ujišťování, že jsou dobří. Na okamžitou zpětnou vazbu jsme v naší zemi nebyli zvyklí, v dnešní době je to již standard. Nicméně to, co jsme se my učili roky, oni považují za samozřejmost.
Sociální sítě jsou pro ně reálnější nežli svět kolem nich. Díky tomu mívají problémy v navazování osobních vztahů a jsou neustále rozptylováni elektronikou. Ale to, co zvládnou na sociálních sítích oni za jednu hodinu, by dnešní padesátníci dělali celý den.
Neumějí si příliš udržet práci. Rádi mění, zkouší nové věci a hlavně se nechtějí vázat a ještě jim to připadá cool a sexy. Žijí rychleji, zbrkleji. Jejich rychlost je však nutí učit se stále nové a nové věci. Jsou schopni dělat mnoho věcí najednou (otázka však je, zda to dělají pořádně. Je prokázáno, že multitasking vlastně neexistuje. Nelze totiž dělat pořádně 2 věci najednou, vždy jedna ustupuje té druhé).
Chtějí, aby se s nimi zacházelo s výsadami. Benefity jsou samozřejmostí, k tomu flexibilní pracovní doba, hodně firemních akcí, home office, ale hlavně bavit se, bavit se a bavit se.
Ale hlavně, vůbec si neuvědomují, v jak luxusní době žijí, v jak luxusní době žijeme my všichni. Nemáme žádné zásadní fyzické nepřátele, máme hojnost absolutně ve všem, dostatek léků a lékařské pomoci, jídla, energie, úmrtnost dětí je velmi nízká, míra nezaměstnanosti a chudoba jsou na historickém minimu apod.
Tak se ptám, jaké výzvě to vlastně dnešní mileniálové čelí?
Tomáš Baťa
Když jsem měl 20 let, myslel jsem si, že můj otec je idiot. Když jsem měl 30 let, občas jsem si myslel, že má docela pravdu. Když mi bylo 40 let, tak jsem si myslel, že to byl celkem moudrý chlap. A když jsem měl 50 let, řekl jsem si: kdyby tu tak byl a poradil mi!
