Jak odpustit a svobodit se od minulých křivd: Průvodce krok za krokem
Držíte v sobě pocit křivdy, že vám bylo někdy někým ublíženo? Máte v hlavě člověka, o kterém víte jisto jistě, že vám ublížil? A nemáte náhodou zácpu nebo jiné potíže s tlustým střevem? 🙂 Chcete se toho zbavit? A nevíte, jak? Ráda bych se s vámi podělila o jednu část svého poznání – jak jsem se vypořádala s křivdami a jak od té doby žádné odpouštění nepotřebuji….
Každý z nás se setkává v životě s trenéry, učiteli, kteří nás učí odpouštět. Každý se dostáváme do situací, kdy se cítíme ublíženi, zneuctěni, nespravedlivě souzeni, odsuzováni, nepochopeni, cítíme se ukřivděni. Nikdo to nemáme sami, jsme v tom všichni – první osvobozující informace.
Všichni lidé se učíme být víc láskou, tj. zbavovat se svého ega, svého pocitu důležitosti. Je třeba si uvědomit, že nejsme středem vesmíru a vše se netočí jen a jen kolem nás, že za skutky a chování druhých lidí skutečně nejsme zodpovědni a že se tím pádem jejich chováním k nám nemusíme zabývat. Jde především o naše rodiče, jejichž nepěkné chování k nám jako maličkým dětem velmi těžce odpouštíme. Je to jen z pocitu, že jako děti jsme s tím nemohly nic dělat, byli jsme malí, nemohli se bránit a proto ta křivda a bolest je mnohem větší. Ale vy jste nebyli příčinou, proč se tak rodiče chovali, vy za to nemůžete, vy nejste zodpovědní. Vaši rodiče prostě a jednoduše dělali to nejlepší, co znali a uměli, chovali se k vám tak, jak nejlépe uměli, jak se to naučili od svých rodičů. Neubližovali vám naschvál, proto, aby vám cíleně ublížili, ale proto, že to neuměli lépe. Každý člověk, kdyby se uměl chovat lépe, dělal by to, i vaši rodiče. A tak přestaňme obviňovat své rodiče, že cosi dělali špatně a my teď z toho máme problém. Není to jejich problém, ale náš. Buďme vděční za to, co pěkného pro nás udělali, i když by to měla být jen jedna jediná věc. Třeba jen to, že nás nevyhodili po narození do popelnice – druhá osvobozující informace.
Všichni lidé se učíme být víc láskou, což znamená na nikoho se za nic nezlobit a nic necítit jako křivdu a ublížení. Pokud si uvědomíme, že se máme na tomto světě reálně učit odpouštět, musíme se dostávat do situací, kdy to budeme moci trénovat. Pokud by nám nikdo neubližoval, nemohli bychom nic trénovat! A tak všichni ti trenéři, kteří nám ubližují a křivdí nám, jen dokonale plní svou úlohu trenérů, prostě nás cvičí, umožňují nám, abychom něco chápali, uvědomovali si, odpouštěli a tím rostli a stávali se lepšími, víc láskou! Místo toho, abychom jim děkovali, že to pro nás dělají, že nám tuto zkušenost umožňují, se na ně zlobíme, odkopneme je, nechceme vidět, vysuneme z našich životů. Ti nejnejpříjemnější lidé, ti, kteří nám nejvíc a stále ubližují, jsou pro nás nejvíc potřební. Stále a dokola nám dávají šanci změnit se, dělají to pro nás, z lásky k nám – třetí osvobozující informace.
Všichni lidé se učíme být víc láskou, a to především sami k sobě, mít se rádi, pochopit sebe, své klady i zápory, přijmout se takový, jaký jsem, a to s radostí za to, že jsem takový, jaký jsem. Všichni lidé se učíme vnímat sebe na prvním místě, dělat věci pro sebe, radovat se z toho, co mne těší, dělat to, co mne baví, myslet především na sebe. Ne sobecky, jen s vědomím, že sám jsem přišel a sám odejdu, nikdo jiný nebude bilancovat můj život, jen já sám. Druzí lidé jsou jen mí trenéři, má zrcadla, která potřebuji jako nástroje k vlastnímu posunu. Nepotřebuji je, nelpím na nich, nejsem bez nich ztracený. A tak mám své hranice, své mantinely, co si dovolit nechám a co už je překračuje. Cením si sebe a tak nedovolím, aby mě kdokoliv ponižoval, vědomě ubližoval, zneužíval, využíval. Chápu jeho trénink, nezlobím se na něj, děkuji mu za něj. Ukázal mi totiž hranici mého sebevědomí. A tak není třeba, abyste s každým, kdo vám ublížil, dál byli ve styku. Je třeba, abyste pochopili jeho trénink a vnitřně to necítili jako křivdu, ale děkovali – čtvrtá osvobozující informace.
Každý člověk je někomu trenérem, i my sami. I my někoho trénujeme v odpouštění. I my ubližujeme. A tak kdykoliv někomu ublížíme, vědomě či nevědomě uděláme něco špatného, co si uvědomíme, omluvme se. Omluvou se nespraví ublížení, s tím si bude muset poradit už onen dotyčný sám, omluvou jen dáváte najevo vesmíru, že jste si vědom svého činu, omlouváte se sami sobě, dáváte najevo, že tak to je správně a tak by to měli dělat i druzí, třeba ve vztahu k vám někdy jindy a v jiné situaci, omlouvejte se a budete odpouštět snáze – pátá osvobozující informace.
Pokud máte problém někomu odpustit cokoliv, buďte si jisti, že se dostanete do naprosto stejné situace, do které jste dostali toho dotyčného. Vesmír je dokonalý, co nezvládneme pochopit, to si prožijeme, abychom poté to pochopili. Když někdo řekne, že vůbec neví, co si počne, kdyby ho milovaná osoba opustila, a já na to odpovím – představte si to, co uděláte, vezmete provaz nebo co? Pokud to dotyčný dokáže zpracovat takto předem, přestane lpět a přestane se bát, pokud ne, zažije si to a pak následně zjistí, že si nevezme provaz a prostě bude milovat někoho jiného. A tak stejně s odpuštěním. Pokud nemohu někomu něco odpustit, i nám nebude moci někdo něco odpustit. A tak si představte, že něco provedete, nechtěně, neumíte to lépe, neradi, je vám to velmi líto, ale stalo se. Co můžete dělat? Omluvíte se, poprosíte o odpuštění, nic víc udělat nemůžete! Jen věřit a doufat, že vám dotyčný odpustí, že to nějak hodí za hlavu. Nic než věřit, že on to zvládne, nemůžete. Tak i ten, kterému nemůžete odpustit, jen věří, že vy to zvládnete. Chcete prožít jeho situaci nebo zvládnete odpustit? Šestá osvobozující informace
Protože každý máme v učebních osnovách téma Odpouštění, dělejme, co můžeme nejen v hlavě a ve vztazích, ale vypuštějme a čištěme i své tlusté střevo, orgán odpuštění. Jsme spojité nádoby, trojjediné bytosti, je jedno, kde to uchopíme a kde začneme, vše vede k jednomu cíli. A tak pokud nám nejde někomu něco odpustit, čistěme své tlusté střevo, a ono následně pomůže naší mysli a půjde nám to snáz. Fumguje to!
Zdroj foto:Pixabay.com
