Říká se, že jsme dospěli proto, abychom napravili to,
čeho se na nás dopustili naši rodiče v dětství.
Souhlasíte s tím?
Reakce většinou odpovídají tomu, co jsme v dětství skutečně prožili.
Trochu nechápavě se na to dívají ti, kteří měli milující a chápající rodiče, podporující prostředí, a jejich vzpomínky na dětství jsou spíše pozitivní. I když….
… někdy se ukáže, že abychom byli “hodné děti”, často jsme potlačili naší přirozenost a individualitu. Dělali jsme to, co se od nás čekalo, abychom získali pochvalu a uznání od rodičů, učitelů, následně i kolegů atd.
Pokud jste ale v dětství neměli štěstí na milující rodiče, a v případě, když se vám něco nepovedlo, slyšeli jste místo: “To nevadí, zkus to ještě jednou” jak jste nešikovní, blbí, na nic se nehodíte a nic nezvládnete.
Pokud jste vyrůstali v prostředí, ve kterém vám chybělo bezpečí, opora, možnost vybudovat si zdravé sebevědomí a sebehodnotu, tak vám už asi nutnost s tím pracovat v dospělosti dává smysl.
Velice často totiž slyšíme tyto omezující výroky ve své hlavě. Takový vnitřní hlas, který se vždy připomene v různých životních situacích a sráží naší sebelásku a sebevědomí.
Rodiče už vlastně ani nepotřebujeme, protože ty hlasy si nosíme ve svých hlavách a mnohdy srážíme sami sebe. Záleží teda na nás, co s tím uděláme. Těm hlasům říkáme někdy také vnitřní kritik, s kterým je dobré se naučit pracovat.
K tomu určitě patří i péče o své vnitřní dítě, protože když dáme dítěti to, co mu v dětství chybělo, můžeme i z vnitřního kritika udělat přítele, který nám bude na naší cestě pomáhat a podporovat nás.
S láskou a péči
Anna
P.S.: Když se chcete naučit pracovat se svým vnitřním kritikem i s vnitřním dítětem, přijdte na živý víkendový seminář 26.-27.9.2020 v Praze, více info najdete zde:
www.annabartosova.eu/vedoma-cesta-k-sobe/
