Můj dnešní host je velmi dobře známý v hudební branži v Česku i v zahraničí. Rád říká věci napřímo, bourá hranice a má velký smysl pro humor.

Pokud si  jméno LEV RYBALKIN zadáte do internetového vyhledávače, vypadne vám spousta informací. Domluvili jsme se, že na to půjdeme jinak. Suchá fakta si přece dovedete vyhledat sami.

Ráda bych zkusila trochu víc rozkrýt osobnost tohoto nesmírně zajímavého člověka.

Když jsme řešili místo setkání, padl návrh, zda nechci přijít k němu domů, že se alespoň ocitnu v prostředí, které neuvidím ani v kině. A tak sedím v podkrovním muzikantském bytě plném… Ale o tom více v rozhovoru.

Co můžete čekat shrnuje věta, kterou mě Lev uvítal: „V životě se mi nic normálního nestalo, až se mi něco normálního stane, tak to bude průser.

A prosím, omluvte tentokrát ne tak úplně spisovnou češtinu.

Zkoušel sis někdy ve vyhledávači, kolik vyjede odkazů s Tvým jménem?

Něco tam je, přece jen už jsem v životě dost prošel. Třeba pro Paměť národa mě vyzpovídaly děti, kterým jsem řekl, co jsem si pamatoval. Moc si už toho ale nepamatuju. (smích)

Kdo je Lev Rybalkin?

Lev. To je daný. Tady lev (ukazuje na srdce), tady lev (ukazuje na tetování na rameni), tady lev (polštář a obraz na zdi), všude lev.

Když jsem sem přijel, tak mi někteří začali říkat – nevím, z jakého důvodu – Leoš. Tehdy jsem to nechal být. Pak jsem byl v Americe jako Leo, až jsem se dostal zpátky k Lev. Teď se už automaticky představuji jako Lev. Pokud ti, co byli zvyklí, použijí Leoš, budiž, nicméně jinak zkrátka Lev.

 

Důvodem, proč jsi opustil svou rodnou zemi a přesunul se do Česka, byla láska k ženě, je to tak?

Ano. Ta láska vznikla trochu divným způsobem a i když nevydržela doteď, byla tam. Ještě za Komančů jsem byl v Americe, kde jsem trávil víc času, než tady. Jednou jsem stál na letišti na Puerto Rico na gatu a přemýšlel: „Mám jít do letadla nebo nemám?Tady, v Česku, jsem měl lásku, rodinu, děti,  v Americe zajištěný lepší slušný život. Ten bod rozhodnutí na letišti byl jen a pouze na mně.

Šel jsem na  gate, protože jsem věděl, že ti, kteří jsou tady, to jinak odskáčou. To je slušný důkaz lásky, ne?

Nelituješ, že jsi odešel do Československa?

Ne, nelituji ničeho, co jsem v životě udělal. I když jsem dalších 20 let poslouchal řeči typu: „Proč ses z Ruska neodstěhoval o 200 km dál na západ?Udělal jsem hodně shitů, taky hodně dobrých věcí, nemám k sobě výčitky vůči tomu, co jsem udělal. Mám výčitky vůči sobě, které si nechávám pro sebe. Venku existuje zvyk zeptat se: „Jak se máš?Když řekneš: „Špatně to nikoho nezajímá. I když je ti mizerně, automaticky odpovídáš, že je dobře. A tak to má podle mě fungovat. Protože špatné je všude, i v dobrém je něco špatného. Člověk musí časem dospět k tomu, že to odfiltruje. Někdo dřív, jiný později, někdo se k tomu vůbec nedostane. Takových lidí je mi líto. Přichází o energii. Utrácí ji za věci, které nejsou řešitelné. K tomu ale musí člověk v životě sám dojít. Neříkám, že jsem došel ke všemu, pořád narážím na věci, o kterých jsem dřív ani nepřemýšlel a až nyní se je učím. Samozřejmě se nemůžu všechno naučit dokonale, ale učím se pořád, byť třeba pomalu. Jako teď jsem se učil dávat  částečně dohromady staré Hammondy. Postavil jsem také svůj Custom model na bázi zvukového modulu s přidáním současného software.

 Vidíš, a já si myslela, že zrovna tohle je záležitost, kterou se zabýváš hodně dlouho.

To je záležitost stará pár let, možná 3 – 4 roky. Prostě jsem k tomu najednou dospěl a dává mi smysl to dělat. Tyhle staré nástroje mají duši, bez které by celá muzika  byla mrtvá…

Sedíš tu vedle vzácných věcí. Vzadu je úplně nejlepší model Hammondů B3, který  se kdy vyrobil, ročník 1955. Tohle (ukazuje na další) jsem čerstvě teď přivezl, rezervní Hammondy od Barbary Dennerlein, což je nejznámější německá hráčka na Hammondy v Evropě. Toto byl její náhradní nástroj. Dostal jsem se k němu přes technika, který se o její nástroje stará. Je z r. 1978, ale v  excelentním stavu. Tyhle Hammondy jsou o 20 let mladší, než ty druhé a já nevím, které z nich jsou lepší.

Všechno jsou to poměrně těžké nástroje, takže dnes mám – pokud někde hraju – podmínku, že mi nástroj musí někdo přinést a odnést. Jedny váží 120 kg, druhé 180 kg. Je v nich motor jako v autě, hřídel, která elektromagnetickým polem vyrábí zvuk.

Tady vidíš dvoje Hammondy, třetí jsou složené v předsíni, ty jsou také putovní, nejlehčí,  váží jenom 50 kg. Potřeboval bych větší byt. Troje Hammondy v pokoji  velkém 22 m2 neuvidíš nikde. A čtvery Leslie. Tady jedny, druhé, támhle třetí a v ložnici jsou čtvrté. Myslíš, že je to normální?

Ano, u muzikanta mi to přijde docela normální.

No jo, jenže když někdo má 20 kytar, tak může s nimi spát v ložnici. Já, kdybych s nimi měl spát v ložnici… (smích)

Doprava asi nebude snadná, nejen kvůli hmotnosti?

To ne. Za prvé se nevejdou do výtahu. I kdyby se vešly, varhany se nesmí postavit na bok. Je v nich motor, který se maže olejem a ten by se vylil, což by znamenalo nutnost je celé vyčistit. Za druhé váha, kterou jsem zmínil. A pak taky cena.

Dopravce, který mi je nakládal, se ptal, co stály. Tak jsem řekl, že jako jeho Mercedes. Čtyři lidi je ručně vynášeli sem do 6. patra a měli  toho plné kecky.

Vždycky jsi hrál na klávesové nástroje?

Na klávesy, přesněji řečeno klavír, hraju celý život. První Hammondy jsem vlastnil ještě v Rusku, než jsem se odstěhoval do Československa. Tehdy jsem jezdil několik měsíců s jednou jugoslávskou kapelou, které onemocněl klávesák a já za něj zaskakoval. Po turné bylo pro ně jednodušší všechny nástroje prodat na místě, tak jsem klávesy odkoupil. To bylo v roce 1974. Poté, co jsem se v euforii odstěhoval sem, jsem je v Rusku prodal s tím, že si tady koupím nové. V Česku ale přišlo zklamání, hudební nástroje se v té době kupovaly na základě speciálního povolení majetkové správy v zahraničí.

Kromě varhanů se zabýváš také výrobou svítidel ze starých činelů, je to tak?

Asi před 12 lety jsem pomáhal Frantovi Hönigovi v obchodu se Sonory. Bubeníci chodili a kupovali činely a ty, co byly prasklé, pak vraceli k výměně. Já seděl v kanceláři u dvou obrovských beden s vyřazenými činely a v tom okamžiku mě napadlo, co by se s nimi dalo provést. Začal jsem z nich vyrábět lustry a lampy pod značkou Drums&Lights. Prodal jsem jich už hodně, ale neživím se tím. Výroba mě baví, jenže když světlo neprodám, nemám důvod dělat další. Momentálně mám vyrobených asi 30 kusů a nejmíň na dalších 50 materiál. De facto můžu vyrábět nekonečně, protože použiju i to, co se odlomí při řezání flexou.

Je to věc nevšední, asi to patří k tomu, že já jsem taky nevšední. Vím ještě o jednom Američanovi, který dělá podobná svítidla z činelů. On si ale činely nechává odlít, zatímco já používám ty opotřebované, prasklé, ale všechny jsou ručně tepané. V tom je jejich kouzlo. Každý činel má svoji historii. V neposlední řadě jsem zastáncem recyklace materiálu, což je můj pozitivní přínos  v tomto trendu.

Měl jsem už výstavu a rád bych udělal společnou výstavu s Mersím (Marcel Marek), který dělá mj. digitální grafiku a jeho díla jsou moderní a zajímavá. Toto mi přijde taky moderní a zajímavé, tak třeba se podaří něco uskutečnit.

Jaký je proces vzniku svítidla, podíváš se na činel a napadne tě, co by se s ním dalo udělat?

Ne, jen hrubý rys. Detaily vznikají po cestě. Třeba u téhle lampy mám 3 stejné činely a představu, že to bude takový sendvič. Každá lampa má svoje světlo.  Máš deset různých lamp a musíš tomu uzpůsobit i žárovku, odstínem světla i tvarově. Může se stát, že v průběhu  zjistím, že světlo pod lampou je moc prudké, ale do stran svítí dobře. Tak použiju kryt. Najdu si nějaký odřezek a doladím to. Některé ci musím nechávat frézovat, třeba základ z nerezu, například stojan.

I když se o tvé hudební kariéře dá najít spousta informací na netu, přesto ji nemůžeme tak zcela opominout. Hrál jsi různě po světě, jakými jazyky se domluvíš?

Ve škole jsem měl francouzštinu, kterou ze mě pak vykopala angličtina, ale 7 let jsem se učil francouzsky. Česky jsem po roce mluvil tak, jako mluvím teď, akcent zůstane celý život.

Když jsem přijel do Ameriky, uměl jsem maximálně pozdravit. Kolegové z kapely říkali: „Ty jsi kapelník, ty by ses měl domluvit.A zatímco oni chodili s učebnicemi, já se angličtinu naučil bez knížky, psaním dopisů a konverzací. Navíc jsem skoro 5 let strávil mezi Američany, Brity, lidmi z Francie, Itálie, kde každý mluvil minimálně třemi jazyky. Automaticky pak, když mluvíš anglicky a nějaké slovo ti vypadne, šoupneš ho tam třeba v italštině. A víš, že ti ten druhý rozumí.

Právě to soustředění se na angličtinu ze mě vytlačilo francouzštinu. Po letech jsem se ocitl v Curychu, kde jsem dlouhá léta působil a bydlel. Tam bylo hodně Francouzů, takže jsme mluvili německo-francouzsky. Portugalsky jsem pochytil pár slov. Italsky umím výborně nadávat.

Měl jsem přítelkyni v Jižní Itálii na ostrově Ischia. Líbilo se mi tam, jak mají Italové pomalý krevní oběh. Jedeš na silnici v horách po serpentinách, kam se vejde jedno auto, takže pokud jede jiné v protisměru, musí se vyhnout. Takhle se potkali dva řidiči, jeden jel nahoru, druhý dolů a jak se vyhýbali, zastavili kabinami proti sobě a začali si povídat. Za jedním 20 aut, za druhým taky. Nikdo netroubil, nenadával, prostě počkali, až si to ti dva řeknou a pak se obě kolony rozjely svou cestou.

To bychom se měli možná od nich naučit, my pořád někam spěcháme…

Co bychom se měli naučit, to je na další pořad (smích). V tomto pořadu to nebude. Když se dostaneme k mentalitě, to je zvláštní kapitola, do které pokud bych se ponořil, tak bych se musel i rozčílit. (smích)

Víš, co mi nejvíc vadí na české mentalitě? Nepřejícnost a závist. Na to ostatní jsem si zvykl. Tím, že vím, jací jsou Francouzi, Italové, Španělé, tak můžu srovnávat a nikde ve světě jsem tohle neucítil. Ne vůči mně, já to neřeším. Obecně je to ale něco, co mi hodně vadí..

Přišel jsem z cizí země, z Ruska, v době největší normalizace, nikdy jsem ale proti sobě necítil to, co je běžné vůči Rusům. Bylo to dané tím, čím jsem se živil. V muzice je prostředí lidí, kde se maximálně zkonstatuje: „Ten je ze Žižkova, tenhle z Ameriky, ten je z Ruska…“ A tím to končí.

Já nepotřebuji a nechci nikomu nic dokazovat, každý má svoji hlavu a žije podle svých představ. Závist ale není dobrá nikde a český národ ji má v sobě hodně zakořeněnou.

Vraťme se k muzice. Work, Shop & More je Tvůj poslední projekt?

Poslední projekt ne, ten už existuje přes 25 let, ale uplynulých osm let jsme nehráli. Naposledy v roce 2015. Dával jsem tenhle projekt dohromady 3 roky se svými dlouholetými kamarády a spoluhráči Frantou Hönigem a Frantou Rabou a podařilo se to v roce 1996. První složení byl jen kvintet, rytmika a druhý klávesák, Kryštof Marek, nynější šéfdirigent v Karlíně. Vynikající muzikant, kamarád, ale říkali jsme mu „Jemnoděj. Krásně hrál, nejen jazz, super kluk, jenže z projektu vycouval, ten tlak žánru, který jsme hráli, prostě nedal. Dodneška jsme kamarádi.

Pak místo jednoho klávesáka na popud Milana Krajíce přišly 3 dechy. Hráli jsme tak několik let bez zpěvu. Ne, že by nebyla spousta zájemců o to s námi zpívat, ale já jsem říkal, že tyhle rytmy bílej zpěvák nezazpívá. Jedině černoch.

V té době jsem se už znal s Hiramem Bullockem, ohromnou hvězdou, hrál se Stingem, Princem, Brownem, Davisem… Byl to bouřlivák, ale protože já jsem taky blázen, sedli jsme si lidsky i mimo hudbu, bylo tam obrovské napojení. Zavolal jsem do New Yorku a řekl mu, že potřebuju, aby přijel. Neptal se na honorář, prostě přijel. Nebylo to tak, že bychom ho my jako hvězdu doprovázeli. On hrál naši muziku a my jsme hráli jeho. On psal text na moji hudbu, já zase doplňoval jeho kapelu třeba v Německu na festivalu.

Hiram měl rakovinu. Po první operaci byl se svojí kapelou v Lucerně, domluvili jsme se, že tam přijdu. Nešel ani na pódium na zvukovou zkoušku, přišel rovnou ke mně a místo pozdravu mi řekl: „To bolí.Tehdy jsem věděl, že ho asi vidím naposled. Druhý den ráno se mě ptal, jestli  s ním pojedu na letiště. Řekl jsem, že ne, chtěl jsem si ho pamatovat tak jako to ráno a vyhnout se emocím při loučení.

Ta špatná zpráva přišla, když jsem byl na rybách, tak jsem jen seděl a čuměl tři dny na hladinu. Totálně vygumováno.

Měl jsem rozdělané natáčení ve studiu, už jsme jezdili s jeho kapelou na festivaly po celé Evropě a on najednou.. já věděl že umře, ale šlo to rychle…

Odešel a já nevěděl, co s tím. Skoro rok jsem se v tom plácal. V době, kdy jsem účinkoval ve Švýcarsku, jsem poznal a spolupracoval se spoustou výborných muzikantů a lidí, mezi nimi byla i zpěvačka Freda A. Goodlett. Tak jsem napsal e-mail, zda by přijela něco natočit. Odpověděla mi její manažerka, ať přijedu do Švýcarska. Protože nikdy nemlžím, napsal jsem jí na férovku, že studio tady mne stojí míň, že Fredě vše zaplatím, ale ať přijede sem. Freda se to dozvěděla, znala mě už z jiných projektů, zavolala mi s tím, že jí manažerka nebude určovat, kam pojede nebo ne, a přijela sem. Natočili jsme desku, kterou jsem celou financoval. Investice se měla vrátit z turné, co jsme jeli potom, ale kvůli jednomu nejmenovanému člověku, co si za ty peníze „udělal bene, jsme s Frantou Rabou ještě 2 roky po turné vypláceli dluhy a muzikanty.

Turné v r. 2012 bylo bombastické, 14 lidí, celý štáb, kamera, promítač. Naši sestavu doplnila úžasná česká zpěvačka Dasha. Následovaly koncerty po klubech. Na Karlovarském filmovém festivalu  jsme v roce 2015 měli společný koncert s Electric Light Orchestra. V menším složení jsme pak ještě hráli, dokonce i pro nějaké filmové produkce. Freda dokázala ráno přiletět, v noci jsme měli vystoupení a ráno jsem ji zase odvezl na letiště na cestu zpět. Vím, že dnes, kdybych jí zavolal, je tam pouze otázka najít společný úsek času, protože se každý živíme jinými projekty.

Teď jsme začali hrát jenom instrumentálně, což dopadlo báječně, po 8 letech kapela hraje líp, než před tím. Nesešli jsme se přitom  komplet ani na jedné zkoušce. Samozřejmě bylo při hraní spousta chyb, ale všichni byli unešeni z  energie, která se valila.

Malostranskou besedu v Praze jsme, bohužel, museli odvolat z důvodu zdravotních problémů bubeníka Franty Höniga. Vzápětí jsme hráli v K. Varech, to dopadlo skvěle, ale teď jsem vše musel zastavit, protože saxofonista jde na podzim na operaci, takže počkáme, až bude v pořádku.

Termíny už mám, první kolo dáváme jenom kapelu, instrumentálně. Až se to odjede, třeba 7 – 8 koncertů po klubech, tak potom uděláme velké turné v plné sestavě i se zpěvačkami.

Ty jsi i tady v Česku doprovázel spoustu interpretů. S kým cítíš lidsky nejlepší symbiózu?

S Jitkou Zelenkovou se známe 35 let, tam už vzájemně vnímáme pocity beze slov. Buď ona první umře, nebo já. Jiná varianta není. (smích)

Strašně rád mám Marušku Rottrovou, naposledy jsme spolu hráli asi v r. 1995, a ona mne teď znovu oslovila, protože podle jejích slov písničku Máma nikdo líp nedoprovodil, než já. Předtím, v první polovině devadesátých let, jsme spolupracovali asi 4 roky. Maruška je zlatá, ona se nedokáže rozčilovat. Po jednom průšvihu při koncertě, kdy kapela byla trochu „společensky, unavena“, Maruška přišla do šatny a povídá: „Kluci, prosím, příště o jedno pivo míň.

Hráli jsme letos spolu v kostele, celý recitál jenom s klavírem, ve dvou.

Rád mám  Martu Kubišovou, zažil jsem s ní 3 krásné roky koncertování a z vyprávění v mikrobusech cestou na koncerty znám vlastně celý její život. Navíc jsme objeli nádherná místa včetně Japonska. Máme se rádi, ale moc se nevidíme. Mám ji rád hlavně pro její pokoru. Pokora je pro mne něco dost zásadního.

Natočil jsem muziku pro mnoho českých a zahraničních zpěváků. S Karlem Gottem jsem nikdy nehrál, ale muziku pro něj jsem taky točil. Spolupracoval jsem s Michalem Tučným, s Věrou Martinovou jsem hrál a točil pár let, s Fešáky, kteří mě teď po letech oslovili, zda na výroční album mohou dát mnou nahrané věci.

Karlem Černochem jsme byli velcí kamarádi. Karel Zich je další. Se Zichem se mi stala krásná příhoda. Kdysi jsme byli v Budějovicích na šňůře ještě s Petrem Hejdukem a Baletem, měli jsme volný den, tak jsme vyrazili na koncert Karla Zicha v Českých Velenicích. Tam jsme se v divadelním klubu trochu „společensky upravili“ a vzápětí šli do sálu na koncert. Když bylo největší ticho mezi skladbami a potleskem, vstal jsem uprostřed sálu, ukázal na Zicha a zavolal: „Kdo to je?Karel to zahrál do autu, ale ještě dlouho to kroužilo jako celkem zásadní příhoda.

S Tebou se člověk asi nenudí…

Podobnou věc, jako Zichovi, jsem provedl s Druhou trávou Roberta Křesťana. Znám všechny kluky, oni jsou snaživí a výborní muzikanti, pořád cvičili na ty balalajky (smích) a nacvičili jeden z nejznámějších jazzových standardů Spain, skladbu jazzového velikána Chicka  Corea. Plný sál, nebylo si kam sednout, oni to hráli na ta svá banja a když bylo největší ticho po aplausu, tak jsem na plný sál zařval: „Nehrajte Spain!Ti byli úplně v prdeli, protože asi rok to cvičili a já jim to totálně setřel. Nedávno jsem  někam přišel, viděli mě a hned: „Á, nehrajte Spain!(smích)

Slyšel jsem už dokonce svoje historky vyprávět jinými lidmi v mé přítomnosti. Třeba Petr Roškaňuk za barem vyprávěl to, co se stalo mně. On stál u baru, tak jsem ho stáhnul a říkám: „Skutečně se ti to stalo?(smích)

Jednou se v divadle ABC se natáčela benefice Jitky Zelenkové a my jsme se před vystoupením v divadelním klubu posilnili nějakými panáky, takže jsme prošvihli  první nástup a na druhý přišli pozdě. Bubeník do kamery pořád ukazoval, že má žízeň, z kontrabasisty byly vidět jen ruce, které se držely kontrabasu, protože on za ním klečel a nebyl schopný vstát. Ve finále měli zpívat všichni účinkující, já zahrál předehru takovým stylem, že se nikdo nechytl. Druhá předehra také nedopadla… Zachránila to Jitka, začala zpívat sama. Hrozila nám z toho pokuta od Primy pro každého 150 000 Kč (naštěstí to jeden produkční vyžehlil) a následoval dlouhý zákaz účinkování na Primě.

no mě Jitka Zelenková přijela zkontrolovat domů, zda vůbec žiju.  Ale byl to největší průser roku 2004, asi půl roku jsme byli na prvním místě jakéhokoli žebříčku tady. (smích)

S Lunetiky jsem taky jezdil. Poslední šňůru než se rozpadli. Když volali z produkce kvůli údajům ke smlouvě, tak jim tehdy Charlie (kapelník) diktoval moje datum narození, na druhé straně bylo chvíli ticho a pak se ozvalo: „Ale ten je v pohodě!. Po koncertě ve Zlíně ve sportovní hale byl v šatně bazén pro hokejisty. Nechali jsme si ho během koncertu napustit, otevřeli šampaňské a když se na nás dobývali novináři, tak jsme jen volali, že nemáme čas.

Průser je největší reklama.

Co máš raději? Hraní ve velkém sále nebo komorní publikum?

To je úplně jedno. Samozřejmě se nehraje dobře pro 10 diváků, i to jsem zažil, hrál jsem i pro 3 diváky, to byla přesilovka (smích). Ale pro mě je rozhodující energie. Čím jsem starší, tím víc si svoji energii hlídám. V  energii vznikají nápady. To nejlepší, co jsem v životě složil, bylo vždy buď v období, kdy jsem byl zamilovaný nebo duševně trpěl. Tehdy jsem ze sebe vydal nejvíc.

Máme tady na stole vynikající Tebou nakládané cukety, jakou máš nejraději kuchyni?

Svojí. Rozhodně nejím knedlíky, s těmi jsme s dcerou, když byla malá, hráli knedlíkový fotbal. Nezavrhuji je, ale i kachnu jím radši s chlebem. Letos mám vybráno, měl jsem už svíčkovou s knedlíkem a kachnu s knedlíkem. Stačilo.

Kachnu umím udělat, svíčkovou ne. Česká jídla neumím, ani jsem se je nikdy nesnažil naučit. Neumím polévky, neumím dorty a sladkosti. Všude, kde jsem byl, jsem něco pochytil. Francouzi mě naučili pít víno, po kterém nepálí žáha, Italové a Řekové připravovat krevety a vlastně většinu mořských plodů.

V nějakých 40 letech jsem uměl uvařit strašně dobře čaj, ale potom mě to začalo zajímat – ne vařit, ale mít potěšení z toho, jak lidem chutná mnou připravené jídlo. Teď jsem třeba dělal šašliky z 5 kg masa, jestli jsem ochutnal 2 – 3 kousíčky, tak je to moc. Těšilo mě, že to ostatním chutná. Umím thajskou kuchyni, hodně italskou. Tu dokonce tak, že jsem Italům uvařil italské jídlo a oni ho chválili, že je vynikající. To byla poklona! V Itálii, když máma uvaří, a v šest večer nejsi u stolu, máš průšvih.

Vaříš podle receptů?

Ne. Recept je někde v pozadí, řídím se chutí. Vím, jaké chutě k čemu patří, které se pojí a které eliminují jinou chuť. Když znáš chutě, potom je můžeš pojit. Musíš to dlouho ladit, ale výsledek stojí za to. Hodnocení nepochází ode mne, ale od lidí, kteří jedli mnou připravená jídla a stejné jídlo jim pokaždé chutnalo stejně.

Ne, že bych uměl vyvařovat, ale jeden čas, když jsem měl málo hraní, tak jsme uvažovali s Frantou Rabou, že si otevřeme nějaký bufet. Kdybychom to udělali, tak bychom to ještě dva životy dopředu museli splácet. (smích)

 Závěrem má obligátní otázka – co pro Tebe znamenají ženy?

Jsou spojené s mým životem neodvratně. V dobách, když jsem  byl zamilovaný nejvíc, jsem vytvořil to nejlepší. Ženy mám rád, byly, jsou a snad budou součástí mého života.

Děkuji za rozhovor!

Autorka: Lenka Vargová

Fotografie: se souhlasem Lva Rybalkina

Veškerá práva k textu i fotografiím vyhrazena.

Tagy:
3 Komentářů
  1. Lenka Hudečková 11 měsíců ago

    Leni, to je pěkný (a dlouhý) rozhovor. Lev má pravdu o tom, jací jsme my Češi, lidé. A docela mu závidím, že si v roce 2015 zahrál se skupinou ELO, tu jsem jako mladá holka hodně poslouchala a měla ráda. Budu si muset něco najít a poslechnout na PC.
    Díky za rozhovor, jsi šikulka.

    • Author
      Lenka Vargová 11 měsíců ago

      Leni, děkuji. Jsem si vědoma délky rozhovoru, hodně jsem to v hlavě řešila a riskla to. Snad si v něm každý najde své a doufám, že aspoň trochu přiblížil osobnost tohoto úžasného člověka.

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account