Láskování 2

Láska versus strach: Proč se nemohou navzájem vylučovat

Včera jsem napsala, že, láskování se nedá dělat bez toho, že by člověk neznal strachování. A k umění strachování je třeba umět si dělat starosti. Někteří z vás mi napsali, že to také umí.:-)
Než vám povím víc o láskování, zastavím se ještě na chvíli u strachování. A to u jeho podmínky, že je nutné a nezbytné umět si dělat starosti o druhé lidi.
Obzvláště o ty nejbližší. Čím více je milujeme, tím více starostí si o ně děláme. Čím více je milujeme, tím víc chceme, aby byli šťastní, radostní, spokojení a měli všechno, co potřebují.

Souhlasíte s tím, že čím více druhé milujeme, tím více starostí si o ně děláme?
Lze to i obrátit. Souhlasíte s tím, že když si o vás někdo nedělá starosti, tak vás nemiluje?
Nebo ještě jinak. Když někoho milujeme, tak o něj máme strach. Když někdo miluje nás, tak o nás má strach.
Nevím jak vy, ale já to takhle měla. A také jsem tomu úplně a zcela věřila, aniž bych si uvědomovala čemu to vlastně věřím.  A dost dlouho (mnoho let) jsem podle toho žila.
Jak poznáte, že téhle lži věříte?
Jestliže si děláte starosti o druhé lidi, máte o ně strach, nebo nemůžete vydržet, když kolem vás někdo nadává, je rozzlobený, nebo je vám nepříjemné, když je někdo ve vaší blízkosti zoufalý nebo smutný… Nebo když si často říkáte ještě musím a měla bych…
Pak je to jisté. Pak lži, že milovat druhé lidi znamená dělat si o ně starosti, bát se o ně, a pravděpodobně také i tomu, že čím více starostí, tím větší láska, věříte. A možná i nějakým dalším.
A jestliže tomu věříte, tak s tím nemůžete přestat. Protože co byste to pak byli za člověka? Vždyť by to znamenalo, že je nemilujete. A tak i když se pokusíme s tím přestat, tak pociťujeme vinu…

A tohle už je začátek láskování. Láskování je stopování lží.

A to je výborný a skvělý začátek, když se přistihneme, že věříme nějaké lži. Když si to uvědomíme. My nevěříme lžím záměrně. Ani naši rodiče ne. Děláme to nevědomě. (jak se učíme strachování jsem popsala minule)
Je tak snadné věřit lži, které věří spousta lidí. A často ji ještě nazývá (dodejme, že lživě) altruismus a nesobectví.
Jenže každá lež má zlé důsledky.
Člověk, který věří lži je utahaný, uhoněný, ustaraný, napjatý, někdy se cítí bezmocný a jindy zase všemocný, a pokud věří dlouhodobě, tak je nemocný, a v křeči si dává relaxační koupel, je to prima, ale štěstí a klid se nedostavuje, může také křičet a řvát, že je přece šťastný, a že se tolik snaží a ty druhý pořád nejsou spokojený, a když už to vypadá, že teď, teď snad konečně jo, tak zas přijde nějaká další pitomost, něco s čím přichází další starosti…. Chci klid, klid, kdy už konečně bude klid?….. Záměrně jsem to trochu vyexponovala, však pokud to tak máte, a teď právě čtete tyto řádky, tak oj oj, teď je čas na další láskování.

• Je lež, že dělat si starosti znamená milovat.

• Je lež, že když si o druhé nedělám starosti, tak je nemiluji.

Je lež, že láska znamená dělat si starosti a strachovat se.

Láska totiž není strach.
A ještě víc: láska a strach se navzájem vylučují!
Buď milujeme nebo se strachujeme. Nelze to dělat napůl. Stejně jako nelze být napůl těhotná. Nelze trochu být těhotná a trochu netěhotná. A stejně tak nelze milovat a bát se současně. Vždy děláme buď jeno nebo druhé. Je to možné po sobě (časově), stejně jako s těhotenstvím. Včera jsem byla těhotná a dnes už ne – to je možné. Ale nikdy to není možné současně.
Kde je strach v jednu chvíli, tak tam určitě není láska. A kde je láska v jednu chvíli, tak tam určitě není strach.

Tohle je prostředek láskování. Láskování je odhalení lži a ukázání na pravdu. Láska je totiž vždycky pravdování. Láska je pravda.

Uvidět lež, které věřím. Co nejvíc ji uvidět.Vím, je to jako “Cože? Jak? Co?…., a “hodně překvapený smajlík”.
Uvidět to, že když se strachujeme, děláme si starosti, tak vlastně nemilujeme.
Nemilujeme, protože nejsme S-PRAVDOU, ale jsme S-TARtasem. Etymologicky totiž slovo „starost“, znamená být s tartasem a tartas, to je hluk a chaos a zmatek. Tartas je opak klidu, řádu, lásky a pravdy. Slovo tartas je krásně slyšet ve slovenštině: „Čo to táraš?“ Nelze být se strachem, se starostmi a milovat.
Vím, i pro mne to bylo „překvapení“.
Je to osvobozující překvapení.

To je to hlavní na láskování. Osvobození z otrockých řetězů lží.

No a teď se naskýtá otázka, když milovat neznamená dělat si starosti a strachovat se, tak co to tedy znamená?
Milovat znamená vztahovat se. Neznamená to, mít vztah. Vztah jako podstatné jméno je VŽDYCKY problém. Vztahovat se je sloveso. A vztahovat se znamená milovat. Proto lhostejnost (nevztahování) není láska.
Milovat znamená poznávat. Aby člověk mohl poznávat, nejprve musí uznat, že NEVÍ. Protože když už ví, tak nemůže poznávat. Milovat tedy znamená přijímat svoji nedokonalost. Protože jenom díky ní mohu poznávat a tak milovat.

Láskování je připomínání člověku toho, co všechno má, za co může děkovat a tak se z toho radovat.

A o tom, že bez děkování žádná skutečná radost není, tak o tom zase příště. Jak láskuji děkováním.
To, co jsem napsala, většinou předávám lidem z očí do očí. Teď nevidím vaše oči. Chybí mi to.
Zajímá vás z toho, co tu píšu něco víc? Co bych mohla rozvést? Co si o tom myslíte? Moc mne to zajímá *heart*

Zdroj foto: Pixabay.com