Kouzlo vzpomínek a lásky: Jak plyšový pes oživil dávnou romantiku
Můj dědeček byl dvakrát ženatý. Obě svoje ženy miloval, ale každou jinak, a ke každé se také jinak choval.
Abyste porozuměli poselství následujícího vyprávění, připomeňte si nejprve časově předcházející “2 lekce sebehodnoty aneb Příběh červeného pulovru”.
Psi byli na indexu…
Můj dědeček neměl rád PSY. Živé ani plyšové, co se na ně akorát tak práší.
Kdo ví, co za tím bylo, nikdy o tom s nikým nemluvil.
Pak potkal babičku č. 2, Ženu s velkým Ž.
A zamiloval se do ní.
A babička se zamilovala do dědečka 🙂
Aby spolu mohli žít, opustila babička rodné město, které by “nikdy neopustila”, a odstěhovala se na druhý konec republiky za dědečkem. Nechala za sebou úplně všechno – i svůj domek se zahradou i tichou touhu mít ještě někdy psa, protože dědeček…no, však víme.
Na babiččině straně pejskovi bránily zase jiné bloky, takže se na ne-psovi vlastně snadno shodli. I když hluboko v srdci se babičce po jejích zemřelých psích parťácích stýskalo. Byť to nedávala nijak najevo…
A pak se objevil Bad…
Jednoho dne se dědeček vrátil z týdenní pracovní cesty s velikým balíkem v hedvábném papíru. Zrovna jsme u prarodičů pobývali na návštěvě, takže jsme byli přímými svědky okamžiku, kdy babička strhla obal…a rozplakala se dojetím.
V balíku byl Bad, věrná kopie jejího nejoblíbenějšího pejska.
Musíte si představit, že tehdy byla nabídka socialistických obchodů nesmírně omezená. Dědeček sjezdil celou republiku, prošel s tajně odcizenou fotkou Bada desítky hračkářství… Babiččina pečlivě skrývaného smutku si totiž všiml a rozhodl se, že Bada prostě SEŽENE.
Stála mu za to.
Vy už z předchozího vyprávění víte, proč, a hlavně víte, že teď nemáte smutnit, že vy nikomu za nic takového nestojíte, ale máte s tím rychle taky něco udělat.
Babička si samozřejmě uvědomila, KOLIK své lásky a pozornosti jí dědeček takovým dárkem dává. A myslím, že kdykoli se později někdy škorpili, že si na tuhle chvíli vždycky vzpomněla a pomohlo jí to se s dědečkem zase brzy udobřit.
Babička s dědečkem byli spolu šťastní ještě čtvrt století a Bad na ně po celou dobu shlížel z čestného místa na pohovce 😉
Po smrti dědečka tiše zmizel. Po letech “úplnou náhodou” jsem se dívala na dědečkovy obrazy, vzpomínala jsem na hezké společné procházky kolem řeky…a najednou mi padly oči na chomáček šedé srsti. Bad! 😀 Tak jsem ho popadla a vrátila jsem ho zpátky do života. Jako připomínku LÁSKY, které si dva lidé vážili a pečovali o ni, protože věděli, že láska…je nejvíc 😉
Láska druhého a k druhému…která vždy začíná láskou k sobě.
CHCI BÝT TAKÉ MILOVANÝ/Á
Jolana Fišerová
Zdroj foto: Jolana Fišerová
