„Tkadlec ukončí své dílo, když je od počátku do konce protkáno jemnými nitěmi, a takový je i život člověka.“ (Buddha)
Dnes jsem se rozhodla sdílet téma smrti, která společností není stále přijímána a pro mnoho lidí je smrt velkým tabu. Dříve jsem na tom nebyla jinak – smrt jsem si nepřipouštěla. Proč? Protože mi přišlo nesmyslné, že bych se měla rozloučit s někým z mých nejbližších a nevídat se s nimi již ve fyzickém těle.
Smrt někoho milovaného nás donutí pomyslet na vlastní smrt. Okamžik smrti přináší velké odhalení a způsobí, že se budeme cítit bezmocní a iluze bytí zmizí. Smrt někoho blízkého otřese s každým z nás a máme pocit, že nám zmizela pevná půda pod nohama a nemůžeme s tím nic dělat.
Poměrně dlouhou dobu jsem skutečně žila v tom, že přeci mě a mých blízkých se smrt netýká – alespoň ne teď a tady. Když mi ale bylo přibližně 10 let, zemřel člověk, který mi byl hodně blízký, neměla jsem však možnost se s tímto člověkem rozloučit ve chvíli, kdy nastala chvíle smrti, ani ten moment posledního rozloučení na pohřbu. Proč? Protože jsem pro společnost byla jedním z mnoha dětí, které na pohřby přeci nechodí a děti se přeci chrání i před samotným umíráním. Vidím to jako dnes – tehdy jsem v čas pohřbu seděla doma, tekly mi po tvářích slzy a ve svém vlastním středu jsem se s tím člověkem loučila a děkovala jsem za vše, co jsme spolu zažili. Ale ani tak jsem toho člověka nezvládla pustit úplně – až do chvíle, kdy jsem smrt skutečně přijala jako přirozenou součást života.
Po této zkušenosti jsem však opět téma smrti opět schovala kamsi hluboko do svého nitra a opět jsem si nepřipouštěla, že se smrt může týkat kohokoliv z nás. Hluboko schované téma smrti zůstalo přibližně 18 let, kdy zemřel další z mých milovaných a nejbližších lidí. S tím jsem se nejen já po jeho odchodu vyrovnávala těžko. V tom období, kdy další z mých nejbližších začal umírat, jsem zažívala pocity bezmocnosti a byla jsem ochotna udělat cokoli, jen aby ten okamžik smrti nenastal. Několik měsíců po této bolestné události, kdy jsem myslela, že jsem s odchodem milovaného člověka již v pohodě, tak jsem nastoupila do nového zaměstnání, kde jsem se se smrtí setkávala téměř denně. Do této práce jsem nastoupila pracovat v době, kdy jsem sama sobě nalhávala, že to nejhorší mám za sebou. Opak byl ale pravdou – každodenní setkání se smrtí mi připomnělo i tu bolest ze ztráty blízkého člověka a tak jsem si vlastně připomněla i to, že v sobě nemám nic dusit a potlačovat….
Smrti je pro mne symbolem nějakého konce a počátku něčeho nového – skutečně takové kolo života. Myslím, že je opravdu nutné si připomínat a uvědomovat si, že na smrtelné posteli jsme skutečně již ve chvíli, kdy se narodíme. Smrt je běžná součást našeho života a uvažování o ní by v člověku nemělo vyvolávat strach, ale každého z nás by to mělo vést k tomu, abychom si vážili času a toho, co máme.
Neexistuje místo, které by smrtí nebylo dotčeno – to nedotčené místo není na pevnině, v moři a ani bychom nenašli v srdci hor. V momentě, kdy smrt přijmeme jako běžnou součást našeho života, pak v momentě, kdy do našeho života vstoupí, budeme ji čelit mnohem snadněji. Nijak si nepomůžeme tím, pokud se budeme vyhýbat myšlenkám na smrt – v hloubi naší duše je jasné, že jednou to přijít musí.
Při své práci se seniory jsem mnohokrát viděla soucitné pohledy lidí z okolí, jak musí být náročné pracovat mezi starými. Stáří však není nemoc, sama i toto životní období vnímám jako přirozenou součást života. A je třeba si také uvědomit, že pokud se tématu stáří i smrti budeme vyhýbat, tak v momentě, kdy jedna z těchto věcí nastane, bude to pro nás příliš těžké, protože nebudeme na stáří a smrt připraveni.
Naše fyzické tělo nám bylo propůjčeno na určité období a je jen na nás, jak s tím naložíme. Sama se snažím žít tak, jako by každý den měl být tím posledním. Je nezbytné přijmout stáří a smrt jako přirozenou součást života. Pokud si nepřipustíme, že můžeme kdykoli zemřít, pak budeme mít nasazenu jednu z masek a budeme žít ve falešném pocitu, že zemřeme až za hodně dlouho a až ten čas nastane, pak bychom měli pocit, že honem rychle musíme stihnout něco hodně smysluplného.
Pokud sedíme u lůžka umírajícího člověka, koho v tu chvíli litujeme? Nejvíc sami sebe, ale přitom jsme na stejné lodi. Přitom nám smrt může kdykoli zaklepat na dveře a proto je třeba, abychom byli připraveni. Jsem přesvědčena o tom, že je dobré být umírajícím na blízku, vedle lůžka sedět tiše a meditovat a nepromarnit náš život, protože i nás ta smrt potká. Pokud dokážeme smrt proměnit v oslavy, pomůžeme tím všem z našeho nejbližšího okolí.
Jestliže dokážeme být potichu, pokud se v našem okolí vyskytne smrt, uvidíme najednou mnoho věcí, protože smrt neznamená jen to, že člověk naposledy vydechl. Děje se mnoho věcí, například to, že pokud člověk zemře, začne pohasínat i jeho aura a když v danou chvíli budeme potichu, ucítíme najednou úbytek energie a zdroj životní energie a síly se pomalu stahují zpět do středu.
Jestliže člověk, který zemřel, někoho hluboce miloval, znamená to, že dané milované osobě dal velkou část své energie. V momentě, kdy člověk zemře, pak všechna ta energie, kterou dal jiné osobě, danou osobu opustí a vrací se zpět k mrtvému. Kdykoli tedy zemře milující člověk, pak v milovaném také něco zemře, protože jejich životy byly vzájemně provázány. Z vlastní zkušenosti vím, že to skutečně funguje – ptáte se, jak to mohu vědět? Protože právě v momentě, kdy zemřel některý z mých nejbližších, pak jsem to věděla ještě dříve, než mi to kdokoli zavolal a tuto informaci jsem si ověřila i tím, že jsem věděla přesný čas odchodu z fyzického těla.
Co je v našem životě důležité? Uvědomění si ceny lidského těla, které jsme dostali. Važme si toho, co máme a důležité je si vážit i života, který lze využít k mnoha věcem. Snažme se co nejlépe využívat každé chvíle, kterou máme a žijme tady a teď J
