Očarující podvečerní procházka mezi kvetoucími stromy: Nápad na parfém z jabloní
Procházet cestou, kterou z obou stran střeží kvetoucí stromy, je malý zážitek. Proč ještě nikdo nevytvořil parfém z jabloní, který v lidech jak valčík všechny vlásečnice láskou rozvlní?
Byl už skoro večer, a tak se vůně jednotlivých kvítků násobila tichem, které usedalo nad krajem. Energie podvečerů je tak mocná, že ji nelze smysly minout. A že dokáže člověka přeladit do odstínů různých rozpoložení, o tom není pochyb. Děje v nás jsou zvláštní, hluboké, nekontrolovatelné a jejich spouštěčů je na tisíce, přitom každý jiný. Srdcem zahlédnuté okamžiky, které v nás jeden den probouzejí představy lehkosti žití, nám druhý den vykouzlí tíživý pocit nedefinovatelného stesku. Stačí vytracená vzpomínka, kamsi zaběhnutá myšlenka nebo živý obraz před očima…
Já v ten podvečer zahlédla postavu stařenky, jak pomalu stoupala klikatou cestou k malému místnímu hřbitovu. A tak se nějak ve mně všechno sevřelo. Hodiny na věži kostela tikaly bez přerušení a mě napadlo, kolikrát ještě touto cestou půjde… Připomněla mi mou vlastní babičku, která byla velmi krásná, v osobním životě dost statečná a bezprostřední. Dnes se mi mnohokrát vrací vzpomínka na její způsob života, kterým se tehdy běžně žilo. Všechna práce, všechna dřina se odvíjela manuálně, tak nějak v těsnějším sepětí s danou činností, vědoměji, s dotekem rukou a písničkou na rtech. Teprve když bylo všechno hotovo, lidé si sedávali na zápraží, nebo na dřevěné lavičky pod korunami stromů, kde naslouchali hukotu včel a odkud se jen tak dívali… do dálek.
A jak postupně padala k zemi tma, to hvězdy se k nim skláněly svou blízkostí. Ve vlastním ztišení, jež kopírovalo večerní klid přírody, měl člověk k sobě blíž. A kdo má blízko k sobě, nemá daleko k lidství, ani k duši zvířete, ani k duši oněch jabloní podél cest… Provázanost s rytmem dne a schopnost vstřebávat nuance jeho proměn od svítání k ukládání slunce ke spánku dělalo z lidí bytosti přítomné v čase i cyklu vlastního života. Vnitřní hovory, které ve svém nitru poklidně vedli ve chvílích rozjímání, nikdo nikdy nezaznamenal, a tak jsme odkázáni na vlastní propojení s jejich moudrostí, která tu jistě někde kolem nás koluje v neznámé a pro nás neucelené podobě, jak vypadlý list z čítanky, kde ses učil poprvé o životě číst.
Moderní člověk vědou a mnohými vynálezy popohání tento svět a já mám někdy pocit, že jsme tak nějak předběhli to zásadní v nás. Ženeme se pár kroků před přítomností a jen se ohlížíme s výmluvou na rtech, že zítra zpomalíme.
Jenže…
Zítra ti možná vlasy o něco víc vyblednou a nohy směrem do kopce zabolí a ta bezejmenná zrádná dívka s tajemnou tváří, které dennodenně namlouváš, že až ti zbyde čas, tak se u ní zastavíš, na tebe nepočká. Bude stát jen opodál v blednoucí kráse bez kontur. A ty, tak smutně groteskní se svým prosebným voláním, pochopíš až na dno svých tepen, že ona kráska, zvaná Přítomnost, už není ničím jiným než pouhým časem minulým, který už nikdy víc nepohladíš…
Zdroj foto:Pixabay.com
