Na velkoplátno šedé oblohy tisknou se černé koruny ještě nahých stromů, před nimiž se line alej bíle kvetoucích slivoní, které tiše lemují cestu vedoucí tam i sem. Dovnitř i ven… A po té cestě kráčí dívka v rudých šatech, které za ní ve vánku vlají. Neotřelá krása svádí boj s předsudky, s hloučkem přikrčených postav, co si rukou zakrývají slova a prstem ukazují na cizí nepoznanou tvář i život.
Neotřelá krása, co vyzývá k slepé závisti i záštím…
Když muž maluje ženu, netuší, jaké stíny nosí na duši
Když muž maluje ženu, netuší, jak smutnou prošla retuší
V době, kdy v ní sláblo slunce
Když muž maluje ženu, teprve pod maskou
Nalezne něhu
Kterou před očima světa skrývá
Když muž miluje ženu, tak se dívá…
Jak zvláštní den. Kdo by to byl řekl, že ticho může být tak hlasité. Nejdříve usedlo do větví stromů, které se ani nehnou, pak do prázdného pokoje, kde jediné, co žije, je tikot hodin na římse vyhaslého krbu. Zavíráš oči, aby ti z nich nevypadl pocit prohry a za zády slyšíš plakat svého anděla. Cítíš, že i on si polámal vedle tebe křídla… Přidat se k jeho pláči je lákavé, protože když pláčou dva, je to souznění, jenže není čas hledat, do jaké vrstvy tvého těla se tvé slzy navždy skryly. Možná do nohou, které tak ztrácejí zájem o další kroky, možná do rtů, co odmítají polibky, nebo přímo do srdce, co tak divně bolí uprostřed ticha bezesných nocí.
Tvou nevýhodou je krásná tvář, která láká k povrchním dotekům, při kterých ti kdosi ukradl svatozář, ale ne každá krádež se trestá. Světlo, co ještě vyzařuješ, je pouhým předstíráním, jen kulisou stínového divadla, jehož děj rozehráváš hluboko pod kůží, kde není diváků ani kritiků. Ve vlastním scénáři citů necitů postrádáš ruce, co skutečně hladí, a tu a tam se ještě ohlížíš za hlasem, o kterém nevíš, že je jen ozvěnou tvých tajných přání šeptaných do květů průhledné blůzky.
A tak zas a zase nastavíš svou tvář jak figurka z her pro ostatní. Kdo tě dnes uchopí, aby udělal svůj tah? Kdo tě obehraje, kdo tě využije, kdo tě odloží? Možná právě ten, kdo tě zvedá a dívá se sám sobě do očí v domnění, že vidí také tebe. Je to další falešný hráč s nažehlenou maskou, který ti nabízí vlastní snáře do kapsáře bezvýznamných rad. Střely, co vždycky minou cíl, jsou slova uhnětená z frází zbavených touhy doopravdy uvidět až za obzor vrásek a hranice slov.
Nedej jim to poslední, co máš. Nedej jim moc nad sebou, krásko ze země neviditelných mostů.
Kráčet krajinou nezahlédnutých pilířů je jen pocit. Nalezení sebe a pozvednutí svých hodnot je přemostěním od tíhy studených balvanů k letu na rogalu lásky.
Ilustrace: Dorina Costras
