Na úvod bych si dovolila krátké zamyšlení nad tím, proč je dobré se historii tohoto žánru vlastně věnovat. Mnoho začínajících autorů čte především díla dnešních autorů. Zabrousíme-li od básně v próze třeba do literatury fantastiky, jistě si každý z nás vzpomene, jaký čtenářský boom znamenamy knihy o mladém čaroději Harrym Potterovi. Mnoho lidí v té době začínalo s vlastní tvorbou, především s fanfikcemi na dílo paní Rowlingové. A mnoho z nich pak od nich přešlo k vlastní tvorbě a dnes se snaží zviditelnit jako autoři. Obávám se ale, že tak vznikají díla (a možná oněm autorům trošku křivdím) ne příliš velké kvality., poplatná době, naší době, která je uspěchaná, která dává přednost literatuře jednoduché, čtivé, a tudíž lehce prodejné. Mnoho dnešních bestsellerů zpracovává ve fantastice velmi oblíbené motivy: draky, upíry, čarodějky a vlkodlaky.
To všechno je ale něčím, s čím se u básně v próze nedá počítat. Poezie obecně u nás příliš prodávaná není. Lidé ji nechápou. Proč? Dle spisovatele Radka Fridricha za tím stojí učitelé českého jazyka, kteří nás na školách naučili, že básní je to, co je poetické, co se rýmuje. Když pak ale čtenář příjde do styku s poezií, která se výrazně liší od této definice, je z toho zmaten a neví, co si má myslet. Je proto třeba dívat se do historie, do všech stran, které by nám jakožto čtenářům mohli poskytnout širší pohled na to, co je to poezie. Koneckonců, jak říká spisovatel Václav Vokolek, básně už se nerýmují téměř sto let. Tedy jak vidíme, nejde o žádnou novinku.
Pohled do historie, starší i v podstatě nedávné, nás může velmi obohatit, neboť jak říká Robert Stone: “Minulost není naším nepřítelem, je nedoodělitelnou součástí naší existence…”
Můžete se být jistí, že současní autoři básní v próze to tak většinou také dělají. Obvykle se poprvé s básní v próze setkali při čtení slavných básníků 19.století. Doporučují tak lidem, kteří se chtějí seznámit s básní v próze, díla autorů, jako byl A. Bertrand, jemuž byla až posmrtně (v roce 1942) vydána sbírka Kašpar noci neboli fantazie na způsob Rembrandta a Callota. Ale asi na nejdoporučovanějším autorem je Charles Baudelaire a jeho sbírka Malé básně v próze. Václav Vokolek, který se mj. básní v próze také zabývá, o Baudelairově sbírce říká: “Inspirace Baudelairem to je taková věc, kterou pak máte na celý život. Já vždycky každýmu číst Malý básně v próze, protože to je taková alfa a omega literatury. Je docela zajímavé, že ty básně v próze by měl začít číst jak začínající prozaik, tak i začínající básník, protože v ní jde o šetření slovy, o imaginaci slova, o malý prostor, na kterém se dají vyjádřit velké věci. Básně v próze jsou takovou školou, kterou mohu každému doporučit.”
A kde vlastně básně v próze vznikly? Bylo tomu v 18.století ve Francii, kdy si lidé překladatelé všimli, že nezveršovaný překlad básně neztrácí nic ze své poetičnosti.
