Kde je vůle, tam je cesta: Vytetovaný závazek k odhodlání a cestě za snem

Stále častěji se mluví o odhodlání (v angličtině se užívá pojem „grit“, který v sobě zahrnuje odhodlání, odvahu i vášeň) jako o významném prediktoru úspěchu. Důležitějším než IQ (více např. Angela Lee Duckworth v přednášce na TED). Když jsem se s tímto pojmem setkala poprvé, tak jsem nemohla jinak, než zpytovat svůj život a ptát se: měla jsem někdy grit? prokázala jsem odhodlání? potřebovala ho?

A odpověď i mě samotnou překvapila – nevěděla jsem. Měla jsem za sebou skoro 30 let života a nebyla si jistá, zda v něm bylo odhodlání. Všechno šlo tak nějak přirozeně. Základka, špatný výběr střední školy, nutnost nadstandardně máknout kvůli přijímačkám na vejšku, první vysoká, druhá vysoká, doktorát, skvělý přítel, později skvělý manžel (ano, je to pořád ten jeden), blbá práce, skvělá práce… Neměla jsem umetenou cestičku, to ne, ale život plynul přirozeně a vlastně se nedalo mluvit o nějakém významném sebepřekonávání. Rozhodně nejsem tak arogantní, abych si myslela, že jsem nepotřebovala odhodlání, protože jsem nějak dobrá a věci zvládám bez námahy. Naopak, to, že jsem opravdu silné a umanuté odhodlání nenacházela, mě znepokojovalo.

Výzvy a možnost sáhnout si na dno svých sil jsem hledala při cestování, ve vysokých horách, v běhu…ale pořád jsem nevěděla, zda je to ten pravý grit. Nějaký grit to byl, ale takový prťavý, nedomrlý, uhnízděný v koutku a vykukující jen občas.

No a pak přišel EDUnomád. Respektive touha, někam odjet, něco tam dělat, růst… A s tím přišlo odhodlání, vášeň a snad i nějaká odvaha. Chuť vzdát se (aspoň na nějakou dobu) pohodlí, jistot a života, který mám ráda. Začít zařizovat tři tisíce sto sedmdesát osm věcí, skloubit práci a práci na EDUnomádu. Zajistit peníze, přestat si kupovat oblečky, obídky a blbinky, kterými si my lidé (příp. ženský, pokud máte rádi generové stereotypy) děláme radost. Protože popravdě teď dost smrdím korunou a skoro vše podřizuji cestě. A s každým dalším omezením, s každou další námahou a vynořivším se problémem, se dostavuje stále větší radost. Tohle je asi grit – ten dlouhodobý (nebo aspoň střednědobý) cíl, směřování k němu a radost z každé překážky, kterou lze brát jako výzvu.

Asi jsem i v minulosti odhodlaná nějak trochu byla, ale s nynějším stavem se to nedá srovnat. A i když je to velká fuška, je to příjemný pocit. Nechci na něj nikdy zapomenout a chci si z něj udělat závazek i do budoucích let. I proto jsem si nechala – do smrti, do všech budoucích let – vytetovat na nárt nohy staré anglické přísloví:

Kde je vůle, tam je cesta.

Více na facebooku EDUnomád.

Zdroj foto:Pixabay.com

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account