Jak bojovat s prokrastinací: Úsilí a motivace jako klíčové faktory
Jak víme, žádná práce není „bez námahy“. Nejen že často plnění úkolů podhodnocujeme – neboť k dokončení dojde v budoucnu – ale práce na projektu může být také neatraktivní vzhledem k prostému faktu, že je po nás vyžadováno určité úsilí.
Nový výzkum podporuje myšlenku, že duševní úsilí je svojí podstatou nákladné; z tohoto důvodu se lidé obecně rozhodnou pracovat na snazším úkolu, než na těžším. Kromě toho existují vyšší subjektivní náklady na práci, které jsou pro nás ještě náročnější (ačkoli tyto náklady mohou být kompenzovány zkušenostmi, které již v souvislosti s daným úkolem máme).
To vede k zajímavé prognóze: lidé odkládají úkoly tím více, čím více očekávají, že bude práce těžší. Je to proto, že čím větší úsilí úkol vyžaduje, tím větší výhodu člověk získá tím, když stejnou snahu vloží do něčeho jiného (fenomén, který ekonomové nazývají „cena za příležitost“).
Některé studie přesvědčivě dokazují, že lidé více odkládají nepříjemné úkoly. Výsledky naznačují, jak lze zredukovat nepříjemné pocity, spojené s prací na „těžkém“ projektu, a efektivně tak zvládnout prokrastinaci – např. tím, že si „nepříjemný úkol“ rozložíme na povědomější a zvladatelnější části.
Tvoje činnost, tvoje identita
Když zde píšeme o tom, že odkládání úkolů a činností je vedlejším účinkem toho, jak věci hodnotíme, tak lze vlastně dokončení úkolu formulovat spíše jako produkt motivace, než našich vlastních schopností.
Jinými slovy, můžete být v něčem opravdu dobří – ať už se jedná o uvaření gurmánského jídla nebo o napsání příběhu – ale pokud nemáte dostatečnou motivaci nebo pocit, že je důležité daný úkol dokončit, tak jej s největší pravděpodobností odložíte.
Právě z tohoto důvodu spisovatel Robert Hanks v nedávné eseji pro London Review of Books popsal prokrastinaci jako „selhání apetytu“.
Původ tohoto „apetytu“ je trochu složitější. Mohli bychom však tvrdit, že stejně jako naše (skutečná) chuť k jídlu je to něco, co se úzce prolíná s naším každodenním životem, kulturou a smyslem toho, kdo jsme.
Jak tedy můžeme zvýšit subjektivní hodnotu našeho projektu, který chceme dokončit? Jeden z účinných způsobů spočívá v tom, že spojíme projekt se self-konceptem (tj. sebepojetí člověka; pojetí o tom, kdo jsme). Naše hypotéza tedy spočívá v myšlence, že projekty, které považujeme za důležité z hlediska sebepojetí, budou mít pro nás větší subjektivní hodnotu.
Právě z tohoto důvodu Hanks také napsal, že odkládání úkolů pravděpodobně pramení z naší neschopnosti „dostatečně se identifikovat se svým budoucím já“. Jinými slovy – identifikovat se se svým „já“, pro něhož je cíl (tj. splnění úkolu) nejdůležitější.
Jelikož lidé jsou motivováni k tomu, aby si udržovali pozitivní self-koncept (sebepojetí), získávají cíle, které jsou úzce propojeny s naším smyslem sama sebe nebo naší identitou, mnohem větší hodnotu.
Propojení úkolu s naléhavějšími a důležitějšími zdroji hodnot, jako jsou životní cíle nebo základní hodnoty, může vyplnit deficit v subjektivní hodnotě, která je základem prokrastinace.
Článek byl původně publikován na theconversation.com, přeložila Jana S.
Zdroj foto: Pixabay.com
