*heart**heart**heart**heart**heart**heart*
Pamatuji se na ten pocit, kdy jsem se nechala uvrkat do něčeho, podlehla jsem, co jsem ve skutečnosti nechtěla a co myslíte. Litovala jsem, protože mě to nic dobrého nepřineslo a většinou jsem zjistila, že jsem jen posunula hranice někam, kam jsem nechtěla a ten druhý, místo aby byl třeba vděčný (proboha, kde jsem vzala tuhle myšlenku), tak bezostyšně šel, vyplenil tu část za hranicemi, a ještě drze předpokládal, že je posunu ještě o kus dál. V horším případě šel a tu hranici si posunul sám – jakoby nic. Tak tohle je jedna z věcí, kterou posilujeme moc lidí, kteří nás chtějí ovládat nebo zneužívat. Zjistíte u toho možná, že přejímáte jejich názor, protože…. (možná nechcete, aby se zlobil… možná pochybujete o sobě natolik, že vám vrtá hlavou, že by mohl mít přece jen pravdu)…a ve vás přitom vře podivná směs zlosti, zášti, a když to vezmu do extrému, tak i pomstychtivosti. Jo, že mi někdo šlape tam, kde nemá co dělat jsem vždy spolehlivě poznala podle toho, že jsem nevědomky začala o tom člověku smýšlet trošku bez obalu, někdy i s ostřejšími slovy v hlavě. Jeden se pak diví, kde se bere slovo „blbec“ v souvislosti s někým, kdo by vám měl přinášet radost a podporu.
