Také jste vyzkoušely už mnohé způsoby stravování? Já ano.
Můj stravovací cyklus se točí v kruzích nebo možná lépe řečeno přichází ve vlnách. Jsem unavená, nenaladěná, nafouklá a tlustá, když v tom se objeví vnitřní (anebo vnější) motivace a ano, je čas s tím něco provést. Často narazím na zajímavý článek či video, který propaguje určitý styl stravování. Poctivě se vrhnu do studia! Projdu si další články a videa, zapůjčím si knihu, vše nastuduji. A všude se dočtu, jak daný způsob stravování skvěle prospívá lidskému tělu, jak se díky němu lidé cítí skvěle, plni života. Zbavili se zdravotních obtíží i kil navíc. Skvělé, to je přesně to, co hledám. Navíc je vše podloženo vědecky, byly provedeny studie, které potvrdily, že daný způsob stravování je zdraví prospěšný. Ano, pokud se budu stravovat tímto způsobem, celé mé tělo se ozdraví, zmizí potíže s trávením, s pletí, srovná se mi hormonální hladina a já přestanu být tu vzteklá, tu plačtivá, celkově se mi zlepší nálada, budu mít krásné vlasy i nehty. Můj život bude dokonale vyrovnaný, relaxovaný a současně plný energie. Neváhám a začnu…!
Většinou to vydržím tak měsíc a zjistím, že mi není lépe. Já velmi nerada řeším jídlo, nebaví mě se hluboce zamýšlet nad tím, co jím. Představa, že budu pečlivě plánovat co a kdy a v jakém množství budu jíst, je pro mě nanejvýše odpuzující. Ne, nemám tím na mysli, že považuji za optimální způsob stravování pět rohlíků a tabulku čokolády denně (byť ano, asi by mi to bohatě stačilo ke štěstí, ovšem na jak dlouho). Jsem zastáncem názoru, že stravou člověk ovlivňuje kvalitu svého života a to především z dlouhodobého hlediska. Ale nevyhovuje mi důkladné plánování a řešení každého sousta, nechci přemýšlet nad tím, zda je v určitém jídle dostatek proteinů a v druhém dostatek sacharidů, nebaví mě to a nečiní mě to šťastnou…alespoň v současném okamžiku to tak je.
V rámci své honby za ideálním stravovacím systémem jsem na sebe kladla různé nároky. Byla jsem u výživového poradce (ne jednou). “Musíte jíst alespoň šestkrát denně a to ráno naše suchary nebo sušenky a tvaroh, ke svačině ovoce a vlákninu, k obědu přílohu, maso a zeleninu a ovoce a vlákninu, ke svačině ovoce, zeleninu a mléčný výrobek, něco podobného k druhé svačině a k večeři maso a zeleninu už bez přílohy. Budete pít alespoň tři litry tekutin denně. K tomu budete užívat tady naše výživové doplňky na odvodnění, na pročištění atd.” Tak nějak myslím jeden systém vypadal. Není na něm nic špatného, je veskrze racionální, dostatečný příjem kalorií, pravidelné, vyvážené jídlo, dostatek vitamínů a minerálů, bla bla bla. A mně po dvou měsících opět nebylo lépe, oproti výchozímu bodu jsem zadržovala o 2 litry více vody. Nebyla jsem ani štíhlejší, ani zdravější, ani šťastnější. Přitom jsem daný výživový systém nastoupila na základě zkušenosti kamaráda, který byl za měsíc a půl o 7 kg lehčí, v dobré formě a velmi spokojený. Začal chodit běhat, cítil se báječně, ten stravovací systém mu skvěle svědčil. Mně ovšem nikoliv.
Můj přítel se stravuje systémem paleo stravy (a různými variacemi na toto téma), zjednodušeně je to strava z doby paleolitické. Zelenina, ovoce, maso, oříšky, semínka – to je velmi zjednošeně řečeno základ paleo stravování. Ve volnější verzi je možno jíst přílohy a mléčné výrobky. Žiji s člověkem, který přešel na paleo stravování v rámci svého tréninkového programu asi před 8 lety a je nesmírně spokojený. Tento způsob stravování mu pomohl s odstraněním alergií, zvýšila se mu výkonnost, kondice šla nahoru, veskrze mu svědčí. Odborné studie potvrzují, že paleolitický způsob stravování je nám přirozený. Naši předkové se tímto způsobem stravovali miliony let a náš trávicí systém je geneticky uzpůsoben k trávení výše uvedených potravin. Pěstování obilí a cukrové řepy je otázka posledních “pár stovek let”. Uměle zpracované potraviny jsou nám vůbec cizí. Tedy když budu jíst paleo, moje tělo bude spokojené a zdravé a poroste mi výkonnost. Fantastické!
Jeden podzim si přitel naordinoval striktní paleo, cítil, že se potřebuje pročistit. Řekla jsem si: “Výborně, toho využiji a pročistím se též.” Vydržela jsem to měsíc…a skoro mě to zlikvidovalo. Zatímco on vzkvétal, mně bylo týden od týdne hůř. Má snaha skončila během víkendu s příteli, kdy jsme vyrazili na výlet. Jak jsem uvedla, příprava a plánování jídla jde mimo mě, tedy v průběhu dne mi nezbylo, než navštívit kiosek kdesi v horách. A protože jsem držela paleo a v onom kiosku nebylo moc na výběr, dala jsem si zeleninový vývar a klobásu (ano, vím, že v klobáse je nacpané obilí, ale doufala jsem, že tam je většina masa), žádné pečivo. Výsledkem byla velmi vypjatá cesta zpět domů, kdy jsem opakovaně odbíhala do lesa s nemalými střevními obtížemi a posléze strávila na chatě asi dvě hodiny na toaletě (topilo se pouze v hlavní místnosti, takže jsem tam seděla cca v 8 stupních Celsia). Zážitek neotřelý. A výsledek? Nebylo mi lépe, ba naopak.
Jako protiváhu paleo stravě (kde je to hodně o masu), jsem vyzkoušela stravu vegetariánskou. Jedla jsem dvakrát týdně ryby či mořské plody, maso žádné. Po měsíci a půl jsem mohla říci, že ano, tohle mi sedí lépe. Nejsem sice znovuzrozená, ani fantasticky duševně a výkonnostně nevzkvétám, ale cítím se odlehčeně a můj trávicí systém nevykazuje žádné známky paniky. Dokonce jsem i uvažovala nad veganským způsobem stravování. Existuje řada studií, které prokazují jednoznačnou přínosnost tohoto přístupu. Někteří světové známí sportovci deklarují, že jim veganský způsob stravování zachránil sportovní kariéru. Po letech trápení s nejrůznějšími fyzickými obtížemi zjistili, že po vyloučení živočišné stravy jejich tělo funguje jako znovuzrozené. Opět jsem si nastudovala články a nějakou tu knihu. A asi ne, veganské stravování prozatím nezkusím. Nikoliv protože by mě nezajímalo, jak by na to mé tělo reagovalo, ale protože vím, že veganská strava vyžaduje dobrou přípravu a důkladné promýšlení stravovacího plánu. Často je nutno si chystat vlastní jídla, neboť v mnohých restauracích nebo na ulici se jen tak nenajíte. A to není nic pro mě, mám úplně jiný životní rytmus, alespoň v tomto okamžiku.
Ale co teď? Zrovna teď jsem zase ve fázi motivace a zkouším systém tzv. Intermittent fasteningu neboli přerušovaného hladovění. Jedná se o způsob stravování, kdy v rámci dne 8 hodin jíte a 16 hodin nejíte (tyto poměry se mohou různit, 10/14 nebo i 4/20). Je to systém, který jde zcela proti tvrzení, že je třeba jíst v průběhu dne, pravidelně, více porcí, hlavně nehladovět, neboť jak ukazují mnohé studie, hladovění není pro organismus prospěšné. A překvapivě existují jiné studie, které ukazují, že hladovění je pro organismus velmi prospěšné a když budete dodržovat způsob stravování 8 hodin jím, 16 hodin nejím, budete zdraví, štíhlí a budete dokonce déle žít. Laicky řečeno, když dáte tělu každý den 16 hodin pauzu od jídla, tělo se po určitou dobu nemusí zabývat trávením jídla (údajně většinu jídla strávíme během 12 hodin) a má tak 4 hodiny, které může věnovat čistě regeneraci. Současně po strávení cukrů z přijaté potravy přichází řada na spalování uložených tuků a tedy k redukci váhy.
Bude mi tento systém vyhovovat? Nevím. Zatím se jeví jako poměrně přijatelný, neboť není souvislý s omezením určitého druhu potravin a tedy vyhovuje mému rozevlátému životnímu stylu. Nemusím řešit, co jím (tím nemyslím, že bych během dne snědla dvě kila hranolků a pět sušenek a měla pocit, že je to paráda; snažím se jít s rozumem relativně vyváženě), nýbrž kdy to jím. A to mi sedí.
Jaký je tedy ten nejlepší způsob stravování právě pro Vás? Co konkrétního Vám mohu doporučit? Vůbec nic. Nic takového jako univerzální ideální způsob stravování neexistuje. A to protože jsme vysoce individuální bytosti, každá jsme jiná. Co zachrání jednu, může přizabít druhou. Je jedno, kolik věděckých studií si pročtete, nikdy se nedoberete uspokojujícího výsledku. Protože studií je mnoho a každá tvrdí něco jiného, mnohé jdou vyloženě proti sobě, odporují si, a přitom jsou všechny založené na výzkumech, mají své výsledky podložené. A přeci si protiřečí. Mnoho článků se Vás snaží přesvědčit, že byste měla jít právě jejich cestou, protože ta je nejlepší. A Vy to zkusíte a často se trápíte a ono to nefunguje. Není Vám lépe, nejste štíhlejší ani zdravější a už vůbec ne spokojenější. A pak začnete sama o sobě pochybovat, začnete si vyčítat své nedostatky. Té ženě v článku to jde, sousedce to funguje a já nic, nejsem schopná se ovládnout, snažím se a výsledky se nedostavují, asi to dělám špatně, jsem slabá a nemám vůli. Nemá to význam…a to jen ten druhý okamžik stravovacího kolečka (jeho vlnobití) – rezignace. Fáze naprosté frustrace způsobené pocitem vlastní neschopnosti a nedostačivosti. Proč to všem ostatním jde a mně ne?
Protože je potřeba se zastavit a uvědomit si vlastní jedinečnost. Uvědomit si, že se nemohu nacpat do jedné škatulky s cizí ženou z facebooku ani se sousedkou z protějšího domu, protože jsou zkrátka jiné než já. A co dobře funguje jim, nemusí fungovat mně. Je potřeba přijmout vlastní jedinečnost a přestat se terorizovat a pranýřovat. A tím nemám na mysli se na všechno vykašlat a nesnažit se. Naopak, vyrovnat se se situací a pokračovat v hledání a zkoušení. Protože to, že jsem 9krát nebyla spokojená neznamená, že svou cestu nikdy nenajdu a že jsem nemožná. Znamená to pouze to, že jsem na svou cestu ještě nenarazila a musím tedy pokračovat dál v průzkumu. Znamená to sebrat odvahu a vydat se znovu na cestu.
Nenechme se zahltit množstvím protichůdných informací, které nás nakonec přikovou nehybně na místo. Pojďme na to postupnou vylučovací metodou. S radostí zkoušejme a sledujme, co se děje. A po čase (a může to trvat řadu let) svou cestu bezpochyby najdeme. Jen se u toho musíme respektovat takové, jaké jsme a nenechat se nikým a ničím zahnat do kouta. Poslouchejme dobře míněné rady, ale nenechme se utlouct nesmyslnými argumenty. Každá jsme jedinečná a každá máme svou unikátní cestu, kterou je potřeba nalézt. Můžeme mít na cestě řadu průvodců, ovšem své kroky nakonec činíme každá sama. Pojďme i do světa stravování vykročit s pocitem dobrodružství a naděje. Najděme vlastní způsob, jak být v tomto směru šťastné. Vykročme…
