Knihy je možné číst, jako když pijete colu. Plechovku za plechovkou, vypijete, zmačkáte a vyhodíte. Prakticky to pak znamená, že s nadšením přečtete během měsíce třeba 5 nebo víc knih, ale u poslední si už sotva vybavíte, co jste četli v první a co jste si z ní chtěli odnést. Po roce si pak už nejste jistí, jestli jste knihu vůbec četli nebo se vám plete s nějakou jinou.
Knihy ale můžete číst i jinak – s každou přečtenou knihou růst, pracovat na sobě. Nezávisle na tom, jestli se jedná o beletrii nebo odbornou literaturu. Chci se s vámi podělit o svůj osobní příběh a ukázat, že je možné knihy číst a spolu s nimi růst.
Pokud byste se ráda stala spisovatelkou, klikněte na Chci vydat knihu.
Ještě na začátku tohoto roku jsem se pochválila, jak mi to čtení jde. Četla jsem jednu novinku za druhou a měla ze sebe radost. Velmi brzy jsem ale cítila, jak mi příběhy knih proklouzávají mezi prsty, jak se v mém životě jenom krátce zastavují a pak někam mizí. Rychle mi došlo, že na sobě zas takovou práci nedělám, že vlastně ke knihám přistupuji konzumně, že je čtu pro krátkodobé potěšení. Nemyslím si, že by to bylo špatně (někdy si člověk musí odpočinout), od čtení chci ale více. Mám mizernou paměť, tak se nemůžu spoléhat, že si to, co přečtu, jednoduše zapamatuji. I kdybych ale měla paměť skvělou, tak si s ní při četbě nevystačím. V čase se naše vědění vytrácí, pokud se nějakým způsobem neupevňuje.
Věděla jsem, že si musím začít dělat poznámky a přemýšlela jsem, jak nejlépe. Uvědomila jsem si, že si chci z příběhů odnést to, co mi pomůže posunout můj život dopředu, udělat ho lepším. Inspirovat mě, poradit, naučit se nebo prožít důležitou emoci, sdílet ji.
Ve škole jsme se učili o knihách uvažovat popisně – kdo je autor, jak se jmenuje dílo, jaký je hlavní děj, charakteristiky postav a tak podobně. Pro náš život ale není nezbytné znát dopodrobna příběh knihy. Klíčové pro nás je, jak tento příběh promlouvá do našeho života – jaké emoce v nás vyvolává, co si z něj chceme odnést a jak nás inspiruje pro život dál.
Se svým týmem (říkáme si Kniholky) jsem proto vymyslela nástroj, jak knihy číst tak, aby byly co nejlépe propojené s naším životem, aby ho posouvaly dopředu. Vytvořily jsme Knihář, chytrý zápisník knih, a letošní podzim ho poslaly do světa, abychom se o něj podělily s čtenáři. Vychází ze zážitkové metody učení se. Právě prožitky jsou důležité pro zapamatování. Zajímavá je také paralela vlastního osobního příběhu a příběhů knih.
Vytvořily jsme jednoduchou metodu 4PRO. Je to akronym pro čtyři slova, která vyjadřují základní otázky podporující proces učení se z knih: PROČ, PROŽITEK, PRO MĚ PŘÍNOS A PROMĚNA. S každou knihou si čtenář klade tyto základní otázky: proč knihu čtu (případně s jakým cílem), co s ní prožívám (tzn. jaké emoce ve mně vyvolává), jaký má pro mě přínos (co si chci z knihy odnést) a jak mě inspiruje dál k menším nebo větším změnám v životě (co chci na základě příběhu knihy podniknout). Tento způsob čtení je velmi intuitivní a zaznamenávání poznámek je rychlé. Já si obvykle zapisuji po přečtení knihy a zabere mi to okolo pěti minut.
Metoda 4PRO je vhodnější alternativou tradičního pojetí četby a vedení čtenářských deníků. Tak, jak je inovativní ve svém obsahu, je také zabalená do netradiční formy. Knihář je zápisník s otevřenou šitou vazbou, která způsobuje zajímavý designový efekt, ale především se příznivě odráží v jeho funkčnosti. Když si Knihář otevřete, máte před sebou dokonale plochou dvoustranu, a to na jakémkoli místě. Je vyrobený v Česku, s velkým podílem ruční práce a samozřejmě s využitím eko papíru (obálka je z papíru s organickou příměsí oliv). To celé má podpořit prožitek s knihami. S oblibou proto zmiňuji, že Knihář není čtenářský deník, ale záznamník osobních prožitků s knihami.
Věřím, že knihy mohou měnit naše životy, a Knihář je k tomu dobrým pomocníkem. Přeji vám, ať knihy promlouvají do vašeho života tím nejlepším způsobem.
Autorka textu:
Vlaďka Závrská
www.tvujknihar.cz
