Pokud jste se se mnou někdy v posledních sedmi letech setkali, možná jsem vám i po velmi krátkém rozhovoru začala odhalovat něco z mého osobního života a předpokládám, že ta historka nebyla moc pozitivní. Že profil muže, se kterým žiji, kterého jsem si vybrala a s kterým mám dokonce dvouletou dceru, jsem nevybarvila v tom nejlepším světle. Že se můj život v mých slovech blížil spíš hororu než červené knihovně. Snad mi můj – na své soukromí velmi opatrný – muž promine, ale musím vám to sem napsat.
Po roce a půl zasáhla náš exotický vztah velká krize a na pár týdnů jsme se dokonce rozešli. Do mého života v tu dobu přes profesní záležitosti vstoupila naprosto přelomová osoba. Říkejme jí Olivie.
S rozervaným srdcem jsem po krátké době začala Olívii líčit všechno, co mi můj v tu dobu ex provedl. Vyprávěla jsem jí, jak moc mi ublížil, co všechno říkal a jak mě úplně zničil.
“Kamilo, ale on za tebe nenese odpovědnost. To ty jsi s ním zůstala, to ty jsi dovolila, aby ti ublížil. Dokud se budeš v této historce považovat za oběť, nikdo ti nepomůže. Převezmi zodpovědnost za svůj život. Ty jsi paní svého života, jeho tvůrce. To ty můžeš všechno změnit, udělat to takové, jaké si přeješ. Nikdo jiný za tvůj život odpovědnost nenese. Pouze ty.” A byla to opět Olivie, kdo mi dal první knihu od Valerije Sinelnikova – Dohoda s nemocí. A já jsem nastoupila cestu změny mého života s cílem stát se v něm paní a zbavit se oběti v sobě. Mít moc nad svými myšlenkami, emocemi, skutky i okolnostmi, které mě v životě doprovází. Podle pana Sinelnikova to přesně takhle funguje. Že vnější odráží vnitřní. Že to, co se děje kolem nás si do života přivoláváme sami. Možná, že tyhle žvásty už jste někdy slyšeli. Možná jste i přečetli Čtyři dohody, které vám na vždy měli změnit života, ale neděje se nic. Já jsem si řekla, že se do toho pustím naplno. Že prověřím, zda to, co píše pan Sinelnikov je pravda. Opravdu nezáleží na tom, s kým chodíme? Pokud neseme lásku v sobě, můžeme teoreticky zažívat láskyplný vztah s kýmkoliv. Druhá varianta asi je, že pokud už mi člověk po mém boku nemá co zrcadlit z mého nitra, tak se vztah rozpadne nějak sám. Ač třeba bolestivě, tak minimálně v míru.
Jak poznáte, že vám partner něco zrcadlí?
Třeba tím, že vás nebetyčně sere. Pravda totiž bolí. V počátku našeho vztahu mi třeba partner řekl, že jsem tlustá. Já plakala, křičela, jak si může dovolit tohle říct, vždyť jsem přeci krásná a mám hezkou postavu! Jak se opovažuje! A přitom jsem s ním hluboko uvnitř souhlasila. Nebyla jsem spokojená se svým tělem. To je slabé slovo. Styděla jsem se za to, jak vypadám, ačkoliv jsem na venek hrála, že to mám všechno na salámu a miluju se, jak se sluší a patří podle všech moderních lifestylových časopisů i svépomocných příruček. Že se přijímám takovou, jaká jsem, byla ta správná odpověď v dotazníku spokojenosti, ale pravda to nebyla. I tu duševní vyrovnanost jsem jen hrála. Přiznat si to je ale těžké. Rozbrečet se před svým partnerem a přiznat to jemu, to byl pro mě nadlidský úkol. Nevěřila jsem mu, že by mě v tom podržel. Že by věděl, co mi má řict. Nebo spíš, že by věděl, že má mlčet a jen mě držet v náručí.
Druhý typ zrcadlení se dá vypozorovat pomocí výčitek. Na partnerovi mi asi nikdy nevadilo nic, co bych nedělala sama. Proto jsem si toho také mohla všimnout u něj! Něco dělal třeba ve větší míře, ale od té doby, co jsem začala sledovat toto pravidlo, náramně jsem se pobavila. Funguje to totiž i obráceně a ve vyhrocenějších výměnách názorů, kdy mi partner dělal výčet toho, co všechno je na mě hrozné od sebestřednosti po neschopnost dělat kompromisy, představovala jsem si, že mluví na sebe. Většinou jsem vyprskla smíchy, za což jsem si vysloužila větu, ‘s tebou se vážně nedá žít’. Ale zajímavější je používat to obráceně. Co mi vadí na mém partnerovi? Že je příliš pod vlivem své matky? A jak to mám s tou vazbou na rodiče já? Vyčítám mu, že mě nerespektuje, že si mě neváží. Ale respektuji já jeho? A vážím si sama sebe?
Můj život se proměnil v učebnici o mých podvědomých programech. Tím, co se mi v životě dělo, jsem mohla odhadovat, jaký program mám a mohla jsem se vědomě rozhodnout ho změnit. Pan Sinelnikov v jedné své knize používá termín ‘harmonizační proces’. Náš život je vždy výsledek harmonizačního procesu a ladí náš svět podle toho, čemu hluboko v nás věříme. I Einstain to potvrdil. ‘Vše záleží na tom, zda žijeme v přátelském či nepřátelském vesmíru.’ A tuto moudrost potvrzuje i pravidlo 90/10. Realita je 10 procent. Zbytek je to, jak se k ní postavíme. Máme to všechno ve svých rukou, teoreticky můžeme vytvořit nebývalé příběhy našich životů a přitom většina z nás žije v lehce disfunkčních vztazích, cítíme se uvnitř prázdní, mrháme životem a otupujeme se televizí, alkoholem, nakupováním nebo jídlem, abychom zahnali pocity nepatřičnosti a prázdnoty.
Žena je buď plná lásky, nebo čokolády. Po tom, co jsem tu během víc než jednoho roku snědla tabulku čokolády každý večer, dnes jím velmi střídmě. Místo šťávy piju vodu. Můj život je tolik sladký! Ačkoliv jsem stokrát za poslední rok zvažovala odchod od partnera a vím, že i on byl na pokraji svých možností, dnes se k sobě jako mávnutím kouzelného proutku chováme s nepoznanou něhou a láskou. Ustáli jsme stý pokus o rozchod, ale není to jako dřív. ‘Omylem’ se mi totiž do života připletla Sandra a ‘shodou okolností’ mě provedla metodou RUŠ, která mnou otřásla v základech a já teď sklízím ovoce.
Možná to nefunguje u všech tak rychle. Já jsem ale v disciplíně ‘osobnostní rozvoj’ a ‘práce na sobě’ asi v lize pokročilých. Přečetla jsem toho za posledních pět let mraky. Nedokázala bych udělat výčet veškeré té literatury ani se rozvzpomenout na jména všech terapeutů, se kterými jsem pracovala. To asi především proto, že žiju v Paříži a některá jména tady jsou na mě tak složitá a lidé tak rezervovaní, že se ani nesnažím. Možná to tedy nefunguje tak, že si jednou zajdete na RUŠKU a pocítíte tak neuvěřitelnou změnu, kterou dnes cítím já. Stejně jako je těžké přiznat si, že si o sobě myslím, že jsem tlustá, je těžké přiznat to někomu jinému aneb i během jakékoliv terapie záleží na tom, jak moc jsme otevření a ochotní přiznat si bolesti, které v sobě neseme.
Neřekla bych ani, že jsem po seanci se Sandrou jiná žena. Já mám spíš pocit, že se opravdu proměnil ten svět kolem mě. Že žiju v jiné dimenzi. Jakoby úplně jiný život. Doslova mám pocit, že má minulost byla přepsaná a já teď o sobě vyprávím jinou historku. Už nejsem chudinka z rozvrácené rodiny. Jsem silná žena plná lásky. Když se mi můj partner svěřuje se svými pocity a názory, už je nevnímám jako kritiku vlastní osoby a důkaz, že nejsem dost dobrá, ale dokážu ho vyslechnout a spolupracovat s ním na řešení. Naučila jsem se také naslouchat myšlenkám a pocitům a svěřit se s nimi mému partnerovi i když to často není nic pěkného. Umím řict: ‘já s tebou soutěžím’ nebo ‘mám strašný strach, že tě zklamu’. Po jedné seanci RUŠKY se Sandrou poprvé cítím opravdovou podporu z jeho strany. A dnes vím, že tu vždy byla. On se přes noc nezměnil. To já poprvé za život slyším, co mi říká. Poprvé za život vidím, co všechno dělá pro náš vztah.
Léta jsem se po jeho boku cítila méněcenná, protože já sama jsem necítila vlastní hodnotu. Mohla jsem si stokrát stěžovat na to, že on je necitlivý, že on se povyšuje, ale opět to pouze zrcadlilo mou vlastní bolest z dětství, kde jsem se naučila cítit, že já nejsem dost dobrá, ale všichni ostatní jsou skvělí. Toužit po rovnosti s tímto programem byla předem prohraná bitva, ale ačkoliv jsem si ho již byla vědomá, nevěděla jsem, jak ho přepsat. Zažili jste to také někdy? Víte, že se máte milovat, ale nevíte, jak na to. Víte, že v sobě nesete nějaké negativní programy a že na jejich přepsání musíte jít dost hluboko… a prostě vůbec nevíte, jak se tam máte dostat. Když v tom přišla Sandra. Provedla mě pomocí metody RUŠ mým základním nastavením a změnila mě na emoční úrovni.
Zázraky se dějí.
Ještě před týdnem jsem řešila střídavou péči, kde budu bydlet a bolest při představě, že jsem pro svou dceru nedokázala vytvořit zázemí, po kterém jsem i já jako malá tolik toužila. Den po našem stém ale výjimečně dost vážném rozchodu jsem prošla RUŠ seancí a dnes prožíváme spojení, které jsme nikdy předtím neměli. Cítím respekt a něhu, touhu po společném tvoření a sdílení, které jsem nikdy v životě nezažila.
Chtěla jsem se s vámi podělit o můj příběh proto, že je plný naděje. I když máte pocit, že na sobě pracujete, jste vědomá žena a váš partner vás vlastně spíš táhne ke dnu než aby vás jako vědomý muž podporoval, podívejte se ještě jednou do svého nitra, nebo rovnou zavolejte třeba Sandře, RUŠ metodou se dá projít i po Skypu. Je snadné díky všemu tomu osobnímu rozvoji a práci na sobě zapomenout na pokoru a respektovat cestu všech lidí, které máme kolem sebe. Sama nechápu, jak se ten muž po mém boku přes noc proměnil. Dnes už nechápu, jak jsem o něm ještě před týdnem mohla mluvit a smýšlet tak nehezky. Toužila jsem ho změnit. Aby vyhovoval mému aktuálnímu nastavení, měl splnit mnoho mnoho požadavků a přitom dnes vidím, jak strašně dlouhý seznam věcí již odškrtal a že hlavně i já mám pořád kam se vyvíjet. Je to s těmi partnery možná stejné jako s životními cíli. Běžíme za nimi a věříme, že nám bude dobře, až tam budem. Až nás povýší. Až zhubneme. Až se přestěhujeme do Paříže, až … Budu ho moct přijmout až mě bude respektovat. Až se bude víc soustředit na rodinu. Až mě bude bezpodmínečně milovat. Ale jak u těch cílů, tak u těch partnerů, jakmile se tam dostaneme, zvedneme laťku a nikdy nejsme spokojeni. Já jsem díky Sandře a jejímu vedení během seance RUŠ přijala sebe a se sebou jsem přijala celý svět. A těším se na další.
Pokud by vás to zajímalo, tak Sandru najdete tady: www.purelifeflow.com
A knihy od pana Sinelnikova tady (trošku seskrolujte): https://zvonicicedry.cz/nase-tituly/
