Jak jsem si hledala učitele kytary

S kytarou pod postelí: Příběh hledání učitele v nečekaném sousedství

Bylo mi osmnáct, když jsem dostala svou vysněnou španělku. *gift* Vůbec jsem to nečekala. Prudila jsem s tím (by my father) sice už od doby, kdy jsem odložila zobcovou flétnu, na níž jsem hrála z donucení, ale všechny mé žádosti byly úspěšně zamítnuty. Zahradní oslava u mé babičky byla skvělá. Slunce, grilování, konfety. Babička udělala jako každý rok úžasný dort. Myslela jsem, že víc už ani nechci. 🙂 Sedím na lehátku a vidím babičku, jak z domu vynáší černé pouzdro na zádech. Chci jí jít pomoci. To asi nebudou ty vidličky…„Tak Pavlínko, tady máš. A až přijedeš příště, chci slyšet nějakou sonátu!“ Jediné, na co jsem se zmohla, nehledě na vhodnost či nevhodnost situace, bylo no ty krááávo…Babička na chvíli zkoprněla, ale ségra jí naštěstí pohotově vysvětlila, že to my teď jako puberťáci používáme, když jsme z něčeho paf. A to já tedy byla. Že to bude zrovna má konzervativní babička, která mi splní tento sen přes nelibost rodičů, to jsem do reality chvíli přesouvala. A pak už klasické slzy dojetí, na všech fotkách jsem do konce oslavy s ní…s krásnou kytarou!

Nicméně babička se sonáty zatím nedočkala. Stále žije a já taktéž, takže jsem se před nedávnem rozhodla to změnit (pozn. redakce – to, že neslyšela sonátu, ne to, že obě žijeme). Začala jsem videi na youtube, která slibují, že se to naučíte sami. No, někdo nejspíš ano. Já zatím sotva vybrnkám stupnici. Ve všech ZUŠkách mi řekli, že jsem stará. To se nedotklo jen mého ega ale i křehké naděje, že někdy budu hrát Metallicu jako všichni, co se s kytarou rádi předvádějí. Všechny díly Já, písnička mám nakoupené. Kamarádi hrající na kytaru se vymlouvají na nedostatek sebevědomí, prasklé struny či neustálé absence časových okýnek. Najednou jsou z nich všech amatérští ne sebevědomí workoholici se zničenými kytarami. Hm.

Přitom jsem tak učenlivá! Inu. Sedím doma na gauči. Zrovna mi kamarád zrušil dnešní schůzku, kde mělo dojít k seznámení se s nástrojem (myslím tím kytaru, ano). Tvářím se asi jako kakabus. Najednou to slyším zase. Není to hlas mého svědomí, nýbrž tiché drnkání na !!!!!!Kytaru!!! No jo! Vždyť tady někdo v baráku vlastně celé ty roky, co tu bydlím (a nikoho neznám, to snad ani nelze během těch krátkých pozdravů a odvrácených pohledů ve výtahu) hraje na kytaru! A pěkně!

Je to jasný. Napíšu inzerát. Jo borko, ale tiskárna ti stávkuje. No a? Papír – tužka. Osvědčené. Milý pane. Jak víš, že je to pán? To jsou ty tvé romantické stereotypy. Hm. Milá osobo. Tyjo, radši se na to vykašli. 🙁
Milý sousede či sousedko, mám již roky kytaru, která nevesele tráví veškerý čas pod mou postelí. Slýchávám libé tóny linoucí se z Vaší kytary velmi často. Mám toužebné přání (a má babička taktéž)- naučit se alespoň základy. Budu moc ráda, pokud se ozvete. Jsem snaživá.  Přikládám svůj mail. I kdybyste se neozval/a, nevadí. Hrajete hezky a jen tak dál. Vaše zatím nehudební spoluobyvatelka. Zpečetěno kresbou kytary, což jsem se při svém totálním kresebném nenadání učila asi 38 minut. Ale vypadá to celkem k světu.

V teplácích seběhnu schody a vyvěsím svůj inzerát na nástěnku hned vedle oznámení o odečtu vody a přeplatcích za nevím co (doufám, že se neplatí za užívání nástěnky, kdo ví, dneska ani ta nástěnka zadarmo nevisí).

Uběhl den. Chodila jsem tím vchodem, kde se nástěnka nachází, neobvykle často, i když to mám dál od všech svých aktivit. Když jsem procházela asi po šesté – lísteček nikde!!!! Jasně, co sis myslela. Sundali to. Řekli si, že je to vtípek. Ha ha. Jsem odsouzená nikdy si pořádně nebrknout. Ok. That´s all.
Uběhl týden a já se vracela domů kolem jedenácté večer. Náročný den. A ještě mě čeká vyřizování mailů. Hele, tuhle adresu neznám. Hádejte co? Milá sousedko. Váš dopis si s dovolením ponechám, jelikož mi přijde nesmírně roztomilý způsob Vaší snahy o to sehnat učitele. Sám tedy nehraju nic moc, ale pokud vydržíte do léta, rád se Vám budu věnovat.

Já to říkám pořád. Nikdy se nevzdávat. Po létě ze mě bude druhý Jimmy Hendrix. 🙂 *heart*

Zdroj foto:Pixabay.com