Colours of Ostrava očima matky: Překvapení, přátelství a festivalová radost
Jak už to tak chodí, naše děti nás ovlivňují více, než si připouštíme … a když si to dovolíme, je to skvělé.
Mé pubertální děti měly standardní přání každoročně se opakující – “chceme jít na fesťák, na Colours of Ostrava”. Matka věku nad čtyřicet se vyděsí při svých představách a striktně sděluje své NE. To určitě … kravál, hodně divných lidí ,divně oblečených a ještě divněji se vesele či šťastně chovajících, alkohol, drogy, nevázaný sex ,… Odolávala jsem statečně dva tři roky.
Díky své práci jsem se seznámila s “děvčaty” pracující na přípravách festivalu a byly to takové fajn ženské, k mým předsudků plným představám vlastně úplně normální seriózní lidi 🙂 Tak jsem se nakonec rozhodla, že vyslyším prosby svých dětí, a budu nejúžasnější máma a světě – Ježíšek přinesl pod stromeček lístky na Colours.
Teda k údivu mých dětí, tam byl lístek i pro maminku.
“Hele mami, ty půjdeš taky?”
“No a proč ne, prý to není jen pro mlaďochy.” odpověděla jsem stejným tónem
“A co tam budeš dělat?”
“No to co všichni, posedávat a poslouchat hudbu.”
” Jo, posedávat? Na karimatce? Ty mami?” děti se válely smíchem
“No a proč ne.”
Upřímně jsem si v tom okamžiku vůbec nebyla jistá, že mé rozhodnutí, se osobně zúčastnit, bylo to správné. Ten kravál, ty lidi a karimatka… ale dohled přeci musí být.
Uběhl půl rok a den D byl zde. Přepadla mne panika, podporovaná údivem mých přátel: “Ty jdeš na Colours?” Oni samozřejmě na takové akce nechodí, protože ten kravál, ty lidi, a tak …
“Mami, prosím tě, tak takhle ne. Deštník si vůbec nebal , ten ti neprojde přes bránu. Ta kabelka je děs. “
“No a co když bude pršet? A co máš s tou kabelkou?”
“Tak zmokneš nebo raději si vezmeš pláštěnku.”
“Pláštěnku? Tu já nemám. Já vlastně vůbec nic nemám, ani na sebe co by se na takový fesťák hodilo.”
Stála jsem bezradně před svým šatníkem a o botech ani nemluvě.
“Hele mami, víš co, my si tě na ten fesťák upravíme a vybavíme, jo?”
Bezmocně jsem kývla a mé dcery prošmejdily mé skříně, botník. Vytáhly pár kousků a udělaly seznam co jdem dokoupit. Odevzdala jsem se plně do jejich rukou. K večeru jsem kráčela uprostřed svých dcer na první festivalový den. Obě si mně hrdě vedly prostředím pro mne v tu dobu neznámým. Vymóděna, okorálkována, v kytičkových gumácích, tak abych jim nedělala ostudu a zároveň to bylo praktické do toho deště a válení se na karimatce. Vysvětily co, jak a kde, abych se v tom pro mne novém prostředí necítila divně. Vůbec nevím, odkud to věděly ony. Sedíce tak všechny na karimatce a poslouchajíc skvělou hudbu, se k nám začali přidávat kamarádi mých dcer. “To je naše mamka.” byla jsem k mému údivu hrdě představována.
“Těší mně. Je to je fajn, že jste tu taky. Víte, naši by se mnu na něco takového nikdy nešli.” trochu posmutnělý výraz kamarádky “To víte, ten kravál, ty lidi a tak.” dodala již s úsměvem.
Tak jsem se na Colours, se svou karimatkou, stala pevným bodem pro přátele mých dětí. Notabene i mých hrdých dětí. Hrdých a šťastných. Hrdých na to, že mají mámu, kterou si vymódily po svém, mohou si sní jen tak posedět na karimatce a poslouchat skvělou muziku. A nebo taky mohou jít na jinou muziku, protože máma se stala samostatnou festivalovou jednotkou, která si vybírá hudbu, která se líbí jí a po koncertě se zase sejdeme na předem určeném místě, když se sejít chceme. Užívali jsme si to všichni, a tak jsem se stala Coloursačku.
Chodím na tento festival pořád. Vstupenky kupuji už na podzim, i když ještě nevím, kdo tam bude hrát. Každoročně se zde potkávám se svými dětmi a jejich partnery, s kamarády mých dětí (tou mládežnickou partou), kteří mne vždy zdraví a hrdě se ke mně hlásí. A víte, že i mí přátele již chodí. Je tam sice ten kravál, ty lidi … ale je tam pohoda, bezpečí, zábava a je tam fajn. Jen z té karimatky se mi už nějak trochu hůř vstává 🙂
Děkuji svým dětem a jejich kamarádům, že mne tenkrát mezi sebe tak hezky přijali a naučili mně mít ráda tu festivalovou volnost, to kouzlo nespoutanosti při skvělých koncertech, které když si to dovolíte, na festivalu poznáte.
A Colours právě včera začal. Koncerty i atmosféra přes deštivé počasí byly skvělé. Mám před sebou ještě tři úžasné dny, takže se jdu připravit na dnešní podvečer. Vybrat ten správný obleček a kouknout do programu, který koncert určitě musím vidět, na kterého umělce zajdu, protože normálně bych na tento hudební styl nešla. Ale možná, že se mi ta jeho produkce nakonec bude líbit. A určitě objevím kapelu, o které do této chvíle ani nevím, že je, a budu z ní nadšená tak, že si nakonec zapamatuji i její jméno.
Festival je fajn – Colours je fajn – já jsem fajn, i když je mi už přes padesát. A dcera mi včera řekla: “Maminko, bude-li tě to bavit, ráda tě tam za těch pár desítek let přivezu i na kolečkovém křesle.” No není to fajn představa 🙂
P.S. Nebojte se svým dětem dovolit, aby vás vzaly do jejich světa – je to krásné a obohacující pro všechny. A budou na vás pyšné 🙂
Zdroj foto: Eva Nytrová
