Kdo nejsem?
Nejsem expert v time managementu, nejsem kouč ani jiná podobná osoba. Jsem běžná žena jako Vy, mám dvě malé děti. manžela, domácnost a své vlastní projekty. Vím o sobě, že jsem velice schopná a nadšená organizátorka a koordinátorka (v práci a nyní zejména v rodině a pro samu sebe).
Ráno vstanu a…
..ne, neopařím se čajem:-). Nastartuji se, abych od 5.40 jela v přiměřeném tempu až do cca 20.50. V tomto časovém úseku musím stihnout obhospodařit sebe (jídlo, pití, hygiena, alespoň nějaký prijatelný vzhled, občas i ambice nakrmit taky svůj mozek novými vědomostmi), starší dcerku (připravit ji do školky, zavést ji do školy, a nechat je ve školce – HURÁÁÁ a pak se jí po školce až do uložení do postýlky věnovat), 7-měsíční mimino (kojení, přebalování, jakože hraní se, uspávání a tak pořád dokola), svůj podnikatelský projekt (tady bych mohla vypsat tu celou miliardu úkolů a kroků, ale zkrátím to – prostě co stihnu v daném dnu udělat), svůj přivýdělek (cca 2 hodiny práce, ne v celku, po menších časových usecích), domácnost (aby na nás sousedi nezavolali sociálku, že od nás vylejzají brouci a divný smrad:-)))), manžela (alespoň polibek mezi dvěřma, když přijde z práce)… Takže tolik ve stručnosti k tomu, s čím každé ráno vstávám, s čím každý den žiju a s čím večer upadám do stavu bezvědomí (usínám).
Každý den je nedokonalý
Mám co zlepšovat. Neustále přemýšlím, jak a co dělat lépe, jinak, abych byla spokojenější (povšimněte si, že nepíšu “abych toho stihla více”. Pokud si myslíte, že Vám popíšu dokonalý systém, jak sladíte těch 1 250 úkolů a budete úžasná máma, sexi žhavá manželka, přeukrutně úspěšná podnikatelka, hodná dcera, pro každou zábavu dělaná kámoška, skvělá hospodyňka….tak už dále nečtěte. Takový systém neexistuje (respektivě existuje, ale je potřeba se dívat jinou optikou – vysvětlím později).
Co jsem tedy udělala a co dělám, abych všechno výše popsané přes den zvládla a přežila?
Prvním krokem je analýza. Analýza aktivit, které za den musím stihnout (odstavec č.3) a analýza času, který mám k dispozici. Vzala jsem si tedy 1 den. Den má 24 hodin. To je fér, to máme úplně všichni stejné. V noci spíme. Ideálně alespoň 7 hodin. Takže jsem si hned vyškrtla spací čas, cca od 22.00 do 5.40 hod. V noci několikrát kojim, čili proto fakt potřebuji alespoň těch 7 hodin a pracovat po nocích není myslitelné. Zůstalo mne tedy 16 hodin a nějaké drobné. Vím, že vše popsané ve 3.odstavci musím stihnout v těch 16 hodinách.
Čas na brutální úpřimnost
Asi jste si už někdy sepisovaly úkoly na papírek. Dnes musím udělat: a drrrrrrrrrrrrrrrrrr, péro jen tak svištělo po papíru, úkoly přibývaly geometrickou řadou. Při 15.tém úkolu (extra workoholičky až u 29.tého úkolu) Vám pomalu začalo docházet, že to jako asi fakt dnes všechno nestihnete…ale co kdyby náhodou, že jo?! Výsledek všechny familierně známe. Odšktrly jsme si s velikou slávou první tři, možná čtyři úkoly a onu notnou dávku frustrace v krvi jsme poctivě zajedly čokoládou (já určitě ano).
Podívala jsem se tedy na celou situaci zcela realisticky. Ano, je to tristní. Tuna úkolů, času málo, kojenec k tomu. Ne, nenapíšu všechny texty na web, ani polovinu knihy, neoslovím statisíce zákazníků, nenavrhnu celý produkt. Neudělám ani polovinu z toho, ba ani čtvrtinu. Ani pitomých 10% ne. Že mne to štve? To jo. Ale nezbývá mi nic jiného, než být k sobě brutálně úpřimná.
Přijetí Vám dá křídla
Když jsem si tedy brutálně úpřimně přiznala, že moje tempo nebude vražedné a mým revírem nebudou desítky úkolů, následovalo přijetí. Přijetí dané situace. Ano, přijímám – akceptuji, že půjdu šnečím tempem. To se Vám pak velice uleví – na duši. Najednou cítíte klid a ten svíravý pocit v žaludku je pryč.
Přestanu se srovnávat s jinými
Snažím se nesrovnávnat s jinými – hlavně ženami a už vůbec ne s muži. Chlapi – ti jsou úplně někde jinde (žádné těhotenství, žádný porod, žádné šestinedělí, žádné kojení atd). Vytěsňuji i myšlenky o tom, že jiné ženy jsou zřejmě šikovnějí a lepší než já, protože očividně toho více stíhají (zdá se mi podle příspěvků na sociálních sítích). Já jsem já, ty jsi ty. Tečka. Dělám, co mohu. Tečka.
Jelikož tedy vím, že nás je spoustu, co nemáme čas a vidím, že můj článek nabyl slušné délky, rozhodla jsem se jej rozdělit.
Za A tím zvýším (snad) pravděpodobnost, že si jej přečtete do konce a za B zvýším pravděpodobnost, že jej budu mít čas dopsát (protože čekám, že se každou chvílí vrátí manžel s miminem z procházky a se psaním bude utrum).
A také jste si přečetly, co vše přes den musím stihnout, takže pochopíte, že na psaní článků není příliš času. Pokud Vás tedy můj článek zaujal a rády (áááá manžel dorazil….takže svištím dopsat těchto pár řádků) byste si přečetly více, dejte mu srdíčko. Pokud Vás bude alespoň 500, napíšu pokračování.
Takže hola, jdu kojit:-)))
PS: Kdo dočetl až sem, super – děkuji mockrát. Pokud máte pocit, že jste článek již viděly, ano, je tomu tak. Testuji různé nadpisy a reakci čtenářek na ně. Díky první změně nadpisu jsem oslovila dalších 80 žen. Slušný výsledek. Jsem zvědavá, co přinese druhá změna nadpisu. Děkuji.
