úryvek z knihy I MOTÝLI PLÁČOU:
Kapitola 25 
… Chodník pokrytý jinovatkou se ve světle pouličních lamp zlatě leskne. Zabočíme do prava a za řeznictvím doleva a jsme doma. Daniel prutce přibrzdí, silnicí přebíhá černá kočka. Oslepená světli reflektoru znejistí, chce silnici přeběhnout, ale pak se zastaví a o pár kroků se vrátí. Přijde mi, že vůbec nechápe, kde je. Podívá se na nás, oči e změní ve dva jasné body. Září do tmy jako dva malé majáčky naděje. Naráz, jako by si na něco vzpoměla, rozběhne se a v mžiku zmizí v křoví na opačné straně silnice.
     Matně se mi vybaví jeden rozhovor. Diskuse dvou žen ve vlaku.
     “Ona mi ukradla manžela,” běsnila jedna z nich. 
       Ale copak jdou lidé ukrást? A copak já snad také někoho někomu kradu? Snad si to člověk dobrovolně zvolí a odejde, ne?Jsme tak trochu jako toulavé kočky, a pokud ne, máme se od nich lecčemu učit. 
       Vždycky jsem měla raději kočky než psy. Ta malá chlupatá stvoření schoulená v mé náruči, co spokojeně předla. Pes, ten jako by neměl jinou možnost, neodejde od pána, ani když dostane pár kopanců. Zůstane. Věrnost k pánovi, nebo jakási omezenost? Ale kočka? Ta ne, ta přeskočí plot a zmizí v nedohlednu. Nevrací se jen proto, že doma najde plnou mísu. Vrací se do náruče plné teplé lásky a do světa pohlazení. 
      Měli bychom se občas vzdát pohodlnosti, přeběhnout silnici, vzhnout se do života hlava nehlava, když námje náš svět těsný.
 
Někdy zklamaní způsobí nezvratné změny.
      Život tvoří etapy, – začínají, vyvíjejí se a končí. A přestože nikdy nic skutečně neskončí, je důležité se naučit cykly uzavřít, když se kruh zavře, posunout se dopředu a vyhnout se tomu, abychom zamrzli v neurčitém bodě. 
      To už je lepší přeběhnout silnici a skočit do neznáma, i když nás děsí to, co neznáme.

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account