Měsíc čtvrtý až pátý
Takže jsem si to nakonec ještě o měsíc prodloužila, v testech jsem příliš citlivá a málo dominantní. Domlouváme se tedy s Honzou na zmenšené spolupráci a určujeme společně nový herní plán, zahrnující posílení a ponížení těchto dvou vlastností.
I když si tou dominancí nejsem tak úplně jistá. A vlastně ani tou citlivostí. Jsem přeci “spisovatelka”. A vždycky si dobudu, co potřebuji a nemusím se nikde dominantně prosazovat. Navíc žádné takové situace nezažívám, tak proč je vyhledávat, ne? Budu se koučovat ještě tento měsíc, a pak to zkusím dva měsíce sama. Mám reálný a splnitelný plán, tak co bych to nedala. Trochu sice pochybuji, ale vlévám si optimismus do žil každý večer. Dám to!!! Na konci března se Honzovi ozvu, kvůli novému testu a pak se uvidí, zda mě zařadí do výcviku.
Sama sebe namotivovávám tak, že jedu jak rychlík. Bohužel bez přestávek. Takže po ukončení čtvrtého měsíce jsem dost unavená, ale chci to ty dva měsíce dokázat sama. Koupila jsem si knížky, absolvovala školení, čtu, vypisuji si, studuji, plním plán, přidávám další aktivity a minicíle a výzvy (jako že k výzvě bez cukru přidávám výzvu bez mléčných výrobků a snižuji procento vařeného jídla). Moje hlava plná nápadů začíná stávkovat. Bolí. A unavené oči protestují nejen u zářící obrazovky a mobilu a čtečky, ale i u pouhopouhé a obyčejné knihy. Nakonec se mozek ozývá bolestivým tepáním do lebky i při jednoduché myšlence. Pak už stávkuje i krční páteř, záda a končím na rehabilitaci se zablokovanými žebry a krkem (protože to přeci rozcvičím a protáhnu – hahááá!!!) Naštěstí to není infarkt, jak jsem si chvíli původně myslela. 😀
😎
Už týden necvičím, neprotahuji, jen odpočívám a dodržuji pitný režim a píšu novou knihu. Cvičení jsem nahradila domácími pracemi (taky dobrý záhul). Závislost na čokoládě je pryč, tak se alespoň nemusím trápit zdravou stravou. A sklenku červeného vínka, jako takový rituálek pro pohodičku, jsem si taky ponechala. Navíc po ní parádně píšu – jsem vtipnější a je to uvolněnější…
Pátý měsíc události nabraly spád a já bych měla být zařazena do kurzu už o 2 měsíce dřív, mám smlouvy a všechno k tomu a zítra pohovor. Akorát teda nevím, do jakého kurzu mě chtějí zařadit, k svému manželovi teda rozhodně nechci. To teda fakt NE!!! Snad si mohu vybírat…
Sháním si hráče a „nervím“ se jak Alík při bouřce. Nakonec se nechávám odkoučovat od manžela, a dokonce se koučujeme na zkoušku navzájem, abych se uklidnila. Funguje to. Věřím si víc.
Nechtěla bych tam být za Hurvínka… (pozn. jasně, že v kurzu jsem za Hurvínka – manžel mi sdělil, že kromě něj neviděl nikoho očima takhle koulet, ještě vymakat to háhá, a můžu alternovat…).
Je Valentýn. Beru si půl den dovči a jdem s manželem do hospody (3 km). Na Plzničku. Nakonec jsou z toho 3 (malé). Cestou hrajem role play. Nechci být v kurzu s manželem! To si prostě dominantně prosadím! JO!
No, tak pohovor jsem více méně prosmála (ale ne tím alkoholem, ten dávno (rozčilením) vyprchal). Asi jsem byla za dost blbku, ale co. Nevykomunikovala jsem si nakonec vůbec nic! Jsem v kurzu s manželem, a tak se tomu směju – asi zoufalstvím. Měla jsem asi vážně na té dominanci zapracovat…
To nepůjde! (Úplně slyším, jak mi koučové celého světa říkají, že teď brzdím samu sebe …. co k tomu dodat? Snad jen bléééébleblééé!!!). Mají samozřejmě pravdu, ale tu teď slyšet nechci. Známe se s manželem tak dlouho, že stačí, aby zvedl obočí, a vím, co si myslí. Stačilo, jak mě rozesmával na kurzu latiny (ne toho jazyka). Všichni si mysleli, že jsem si něčeho zobla. Já byla jen uvolněná a v pohodě. A smála jsem se, no a co?! Lidi si asi už odvykli od smíchu a všechno moc žerou. A nejvíc sami sebe. Také to občas dělám, ale čím dál tím míň, spíš si dělám legraci sama ze sebe. Alespoň nikoho neurazím.
—-
Na kurz se docela těším, sháním si hráče – mám zatím dva. V pondělí budu obvolávat další. Výzva. Ale pro Bobše dost nekomfortní. Kámoška z Ameriky mě povzbuzuje, že si zvyknu, a že to dám. Věří mi, chce být moje hráčka. Bude to dobrý – svoje city už prý vyjadřuje v angličtině, tak si určitě porozumíme. Co víc si tedy přát.
Za týden a kousek začínám…. Bojím se. Přestávám si nevěřit. Ale zároveň se těším. Jsem napnutá a předělávám svůj herní plán. Něčeho se dočasně musím vzdát. Protože aby toho nebylo málo, tak jsem se přihlásila na němčinu – jako abych vylepšila svoji dominanci a mluvení – další výzva (to bylo před tím, než mě zařadili do kurzu….). Naštěstí ji posunuli o 14 dnů. Hledám další hráče. Je to těžší, než se zdálo. Lidé kolem mě mi sdělují, že o žádnou změnu nemají zájem, a že vlastně čekají na smrt. To mě teda zničilo. Že nechtěj změnu, ok, ale čekání od čtyřiceti na smrt? Vážně?! Je mi jasné, že jsem na správné cestě. Já na zubatou teda čekat se složenýma rukama nemíním. A naštěstí ani můj manžel. Hurrááá.
Po prvním výcviku
Mám to za sebou! Celkem parádně jsem se nechala vtáhnout zpět do doby před rokem, tedy módu „Němej Bobeš“. Moje mantry, seberozvojovací poučky apod., mi byly k ničemu. Totálně jsem se vyschýzovala. Zbytečně. Je tam super parta, podporující prostředí. Silou vůle jsem se nahodila zpět, ale dalo mi to zabrat. Zítřejší zastupitelstvo mi bude připadat jako procházka růžovým sadem. Takže vlastně pokrok!
Ale nebylo to úplně v klídečku, hodinu před videokonferencí přestal fungovat modem, pak přestaly fungovat sluchátka. Co dalšího ještě přijde?! Jako že do třetice.
Můj sen je ale teď skutečně dosažitelnej! Musím akorát vymyslet nový denní režim, abych všechno stíhala – rodinu, výcvik, práci, knihu, blog, duchovní cestu… Páni to je celkem hodně činností na jednoho člověka. Uvidíme, jak se to vyseparuje. Trénink byl poučný, uvědomila jsem si, že se nemám tak žrát, a že si mám dovolit dělat chyby. V běžném životě už je to pro mě normální, ale při přechodu do výcviku, dělám sama sobě problémy. To ta tendence z dětství – být dobrá (a vždycky jsem bohužel ve všem byla) je pořád ve mně a je totálně nepotřebná. Je třeba ji nahradit!
Jdu si nalít skleničku vína – jako že za odměnu a na uvolnění. No, možná dám teda dvě. *wine*
Je velké štěstí, že mě podporuje celá rodina – dcera, manžel (ten nejvíc) i mamka. A také kolegyně z práce. A ani nikomu nevadí, že večeře byla nic moc… příště se líp připravím. Fakt…
No, a ještě ke všemu místo vyplňování karty píšu tohle. Ale mně to za to stojí! Už jsem měla vážně absťák. Jde to tak lehce, doufám, že jednou budu takhle lehce i mluvit….
