Měsíc třetí
Blížíme se ke konci. Strašně rychle to uteklo. Ale ty dva měsíce byly nějak plnější – prožitější. Těším se i do práce, náš malinký kolektiv se tak nějak víc stmelil. Myslím, že i díky mě. Každý týden si děláme malou radost (od chlebíčku, po různé testy nebo jen chvilkový pokec u kafe).
Užila jsem si naplno městský ples, vánoční večírek (pro mě dříve utrpení – musela jsem tam komunikovat…) Jak mi to nyní připadá směšný!
Dokonce jsem chvílema středem pozornosti (a nevadí mi to) a rozesmávám několikrát celou společnost.
Knihu jsem nakonec dopsala a stihla ji o rok dřív poslat do soutěže. Jsem na sebe tak moc pyšná! Je jasný, že trochu pochybuji, jestli je dobrá, ale díky tomu, že jsem ji nechala přečíst několika lidem a ti ji pochválili, se cítím líp. Rozhodně líp, než kdybych na to byla sama. No, to bych ji zcela určitě nedopsala, a když, tak by stoprocentně skončila v šuplíku.
Mám motivační diář, líp plánuji a těším se na odškrtnutí dalšího úkolu.
Nechávám se testovat na to, jestli se hodím být koučem. JÁ – Němý Bobeš! Ale vím přesně, že sem, do tohoto místa, můj život směřoval. Vůbec nepochybuji o tom, že to klapne. S touhle myšlenkou jsem totiž koketovala již od začátku, ale byla tak tajná a zdála se být tak nereálná, že jsem s ní vylezla až teď. Dokonce jsem zblbla i mýho chotě.
Ten se na to hodí mnohem líp. Tisíckrát líp. Ale mě strašně baví ta myšlenka, že budeme koučovací pár. Ne hned, ale časem určitě. Byla jsem hráčem a teď je čas se posunout dál.
Jsem strašně ráda, že jsem tenkrát (připadá mi, že asi tak před sto lety) našla odvahu kliknout 😀
Téma na poslední hodinu (napsáno v noci 01:30)
Jsem tak šíleně namotivovaná, že nemůžu spát a nedočkavě čekám na výzvy dalšího dne, jak závodní kůň před dostihem. Teda nevím, zda se tak kůň cítí, v každém případě se to tak píše v mnoha knihách. V noci si neustále dělám poznámky a mám hlavu plnou dalších a dalších nápadů. Hlavně těch, které absolutně nepoužiju v práci. Nejsem si jistá, že to je ten správný směr, ale je jasné, že mé prožívání přítomného okamžiku, nejsou již prázdná slova.
Každá moje myšlenka je věnovaná novinkám, výzvám, osobnímu rozvoji a posunu.
Plánuju, čtu, poslouchám podcasty, vzdělávám se, účastní se výzev, co mi vyhovují a plním každý den, každý okamžik tím, co chci já. Tohle prostě funguje. A to jsem přečetla tolik knih o motivaci, osobním růstu a podobně. Nic z toho nefungovalo dlouhodobě.
Jaká to změna. Chvílemi mám pocit, že se to nedá vydržet. Že vybouchnu. Musím se naučit udržet ten příliv energie v určitých mantinelech. Sportovci se přetrénují, ale co my, ostatní? Přetrénujeme nebo vyčerpáme mozek? Klávesnice nestíhá pobírat můj extatickej příliv úderů a já pak pracně luštím a přepisuji rychle plynoucí myšlenky. To snad už ani není flow. To je jakési nadflow.
Hm. Dobré téma na příští lekci. A i když je to vyčerpávající, tak mě to pozitivně naplňuje. A nabíjí. Asi tu energii musím vypustit jinde.
… takže příští téma: usměrnění energie. Za chvíli pár hodin vstávám, tak končím….
A na závěr:
Pořád jsem přemýšlela, co na závěr, protože mi vlastně došlo, že moje hra koučováním nekončí, pokračuje dál. A pak mě napadlo, že na závěr tedy jen takové shrnutí….
10 důvodů, proč se nechat koučovat
*podpora kouče, když o sobě začínáte pochybovat (mně nejvíc pomohla věta „Co se ještě musí stát, abys uvěřila ve svůj talent“)
*povzbuzování přes apku (kdykoliv i o víkendech)
* dokončené výzvy a dosažení cílů v předstihu nebo o více než 100% (já si třeba stanovila dopsání knížky až v roce 2018 a ejhle! Ještě není ani třetí měsíc pryč a už je hotovo a pracuji na další). Jak řekla moje dcera – husťárna
* touha po dalších výzvách (normálně je fakt vyhledávám)
* viditelný progres v koučovaných oblastech (to vám sdělí hlavně okolí – velmi, ale velmi příjemné)
* psychická pohoda a stabilita (nepřežívám týden a pondělky už nejsou mojí noční můrou)
* touha chtít víc pro sebe (bez komentáře)
* skončíte s „Ale to nejde…“, prostě s výmluvami (to mi dalo zabrat, přiznat si to)
* víte přesně, co chcete, a když se to v průběhu měsíce změní, tak jste s tím v poho, je to hra
* víte, že svoji hru můžete vyhrát (a když ji vyhrajete jednou, tak to půjde i podruhé a vlastně pokaždé. Teda když chcete 😉)
No asi bych těch důvodů našla víc, než deset.
A můj posun (leden 2018)
ANO, splnila jsem si dávný sen, vlastně několik;
ANO, jsem sebevědomější;
ANO, jsem plná energie;
ANO, vím přesně, co chci;
ANO, dělám stále chyby, ale už mě po nocích netrápí;
ANO, jsem pořád Němý Bobeš, ale mnohem míň a zdá se, že s tím celkem dost dobře umím hrát, už se s tím neskrývám a spíš si z toho dělám legraci;
NE, nevymyslela jsem si z toho vůbec nic;
a ANO, jsem silnější, lepší a umím se pochválit a poděkovat a vůbec to nejdůležitější – už se vůbec nebojím vlastního úspěchu.
Pozn.: Původně jsem měla v úmyslu tímhle dílem skončit, ale stalo se zase toho tolik a můj super příběh pokračuje, takže píšu dál, za týden se tedy můžete těšit na další pokračování *smile*
