Poslední dobou se hodně mluví o eutanazii.
Ano či ne?
Je to otázka, na kterou nejde najít jednoznačnou odpověď. Zaleží na tolika faktorek a každý z nás máme vlastní názor. Chápu, že zde je o etiku a život je i pro mě něčím svatým a výjimečným – je to dar, kterým nesmíme pohrdat… ale…
Nebylo to z mé vlastní vůle, (jsem i této životní zkušenosti věčná), přišla jsem do přímého kontaktu se smrtí a s umírajícími lidmi. Vím, co je utrpení, když již není žádná šance na život… a vím, jak trpí i okolí nemocného.
Tuto složitou otázkou jsem rozpitvala v jedné z posledních kapitol knihy I motýli pláčou.
Nečekám od vás odpověď (já tu mou znám) jen zamyšlení. Ale pokud napíšete svůj názor bude jen ráda.
146.
Extrémní zážitky
Vrátila jsem se z Prahy. Koupila jsem růži, a protože jsem se nemohla zúčastnit Samova pohřbu, jdu se za ním rozloučit na hřbitov. Na soše anděla se zčernalými křídly sedí hrdlička. Stařena zalévá povadlou květinu v květináči. Jinak to tu zeje prázdnotou. Zastavím se u náhrobku s provizorní deskou, na ní je nalepená Samova fotografie a datum úmrtí. Kolem se kupí zvadlé řezané květy v celofánu a věnce. Stojím, neschopná dalšího pohybu. Zahledím se na barevnou fotografii, na Samův úsměv na rtech. Je téměř nemožné přijmout fakt, že Sam leží již bez úsměvu za tím studeným kamenem a jeho tělo se pozvolna rozkládá.
Nehoda, nemoc… osoba, která nás opustí, se už nevrátí. Extrémní zážitky. A právě v těch okamžicích, kdy se hodiny zastavují, najednou něco klikne a my chápeme, že zde jen procházíme, že nic není věčné.
Je zjevné, že obvykle život necítíme, i když je to všechno, co máme.
Kousek od Samova hrobu je náhrobek, kde leží Claudio. Byli vrstevníci, kamarádi, a už tu není ani jeden.
Stalo se to před rokem, někdy začátkem léta. Nasadil si na výfuk gumovou hadici, ucpal mezeru v okně, údajně si píchl velkou dávku inzulinu, byl diabetik, a spustil motor. Kdoví, jak dlouho to trvalo, než umřel. Prý to byla bezbolestná smrt, prostě usnul a už se neprobudil. Když jeho vůz zahlédla posádka z helikoptéry a na místo dorazila záchranná hlídka, byl už mrtvý. Často tomu tak u sebevrahů bývá, ale on po sobě žádný dopis na rozloučenou nezanechal. Lidé si tehdy vytvářeli svůj názor, ať byl jakkoli zkreslený. Nikdo nic pořádně nevěděl, ale vypadalo to, že celá vesnice o něm najednou věděla úplně všechno. Nějaký ten týden se lidé měli o čem bavit.
Stavěl svůj život jako domeček z karet, uvědomil si to… ovšem až po dlouhé době. Myslel si, že má v ruce jen dobré karty; ale najednou hru prohrál. Ty karty znamenaly malé cíle (zařídit si bydlení, založit rodinu a bezstarostně žít), o kterých se domníval, že se postupně uskuteční. Ale stačil závan větru, a dům se okamžitě zhroutil.
Měl v rukou kartu lásky, kartu nezávislosti, kartu příslibů a kartu štěstí, ale měl proti sobě soupeře „svou osobní krizi“, a ta krize s ním o ty karty začala hrát.
Dům z karet se otřásl v základech. Den po dni se hroutil, rozpadaly se stěny, jako by byly vyrobeny z cukru.
A on to selhání bral jako životní prohru, kterou neunesl.
Do doby, než jsem onemocněla, jako by se mě smrt netýkala. A náhle jako by se celý můj život otáčel kolem ní. Smrt je tmavý stín, co se vtírá do života.
Ale když nad tím tak přemýšlím, zase tak hrozné to nemohlo být ve srovnání s tím, jak zemřel Sam. Jemu zbyla jen bolest a trápení, a nakonec skončili oba tady pod drnem.
Utekl rok… oba jsou mrtví a já žiju.
Až doteď jsem nikdy neuvažovala, že bych si sama dobrovolně vzala život. Ale představa, že ležím v agonii v nemocniční posteli a není mi pomoci… nebylo by lepší usnout pod vlivem léků? Zaposlouchat se do zpěvu ptáků a pozorovat zelené listy chvějící se větrem. Korunami stromů by prostupovalo sluneční světlo a já už bych se jednoduše bez bolesti neprobudila v ranní rose.
Nakonec by to stejně vyšlo nastejno. Nakonec všichni shnijeme.
„Upřímnou soustrast,“ kondoluje mi paní s konví v ruce. Nechápavě na ni hledím. Kdo mi umřel?
„Vím, že jste byli se Samem kamarádi.“
„Ach tak,“ přijmu podávanou ruku.
„No vidíš. Už to tak na světě chodí. Ty jsi to zvládla, a on? On, už tu není.“
Měla bych pociťovat výčitky, že si smrt vybrala jeho a ne mě?
Napadá mě, že na zemi se dějí věci, které postrádají jakoukoliv logiku, neexistuje pro ně žádné vysvětlení, nemají žádný záměr a nejsou ani odplatou nebo odměnou… prostě se neodvratně dějí.
