Jak čelit svým vnitřním démonům a najít skryté poklady v sobě
Jsem zralá žena a běh života mne přivedl na práh stáří. Množství mých fyzických sil se přímou úměrou přelévá do množství prožitků a zkušeností. Mnohým jsem za svůj život prošla a prožila. Na té cestě jsem potkala spoustu lidí s jejich příběhy. A u každého jsem nakonec objevila stíny a démony, vždy více či méně skryté. Za tu dobu, co se jimi zabývám, jsem si na ně vytvořila velmi citlivé anténky.
Říkám a píšu své myšlenky bez obalu a tak, jak je cítím. Připadá mi zbytečné halit je do úhledného a laskavého kabátku abych získala vaši přízeň a důvěru. Nechávám totiž zcela na vašem zdravém rozumu i cítění, zda budete číst dál, nebo odejdete jinam. Vím, že přiznat si své temné stránky a postavit se jim, nedokáže každý, to chce odvahu a rozhodnutí začít se sebou konečně něco dělat.
C.G.Jung k tématu stín (démon)
„Postava stínu personifikuje vše, co subjekt neuznává, a co se mu přece jen stále znovu ať přímo nebo nepřímo vnucuje, tedy například méněcenné charakterové rysy a ostatní neslučitelné tendence.
„Stín je… ona zahalená, vytěsněná, většinou méněcenná a provinilá osobnost, která svými nejzazšími výběžky sahá až do říše živočišných předků a zahrnuje tak celý historický aspekt nevědomí… Pokud jsme až dosud byly toho názoru, že lidský stín je zdrojem všeho zla, můžeme teď už při přesnějším zkoumání odhalit, že nevědomý člověk, totiž právě stín, nesestává jen z tendencí hodných zavržení, nýbrž vykazuje i řadu dobrých kvalit, totiž normální instinkty, účelné reakce, vjemy věrné skutečnosti, tvůrčí impulsy a jiné.“
Bohužel, dnes je moderní pozitivní myšlení. Za každou cenu. O démonech nebo stínech, většinou nikdo nechce slyšet.
A tak se svými stíny a démony bojujeme a snažíme se být za každou cenu cool a happy. Sami sebe utvrzujeme v přesvědčení, že se nám skvěle daří a nic není nemožné, stačí jen poslat přání do Vesmíru a vše se hned děje tak, jak jsme si to vysnili. Programujeme svůj mozek v přesvědčení, že je to tak ok, protože přece je to ten nejdokonalejší počítač.
Vše začíná už v dětství. Odtud pocházejí naše první zranění, se kterými si nevíme rady a proto je vytěsňujeme ze svého vědomí.
Každý z nás určitě aspoň jednou slyšel pohádku, jak Honza po urputném boji nakonec zabije draka, a za to dostane království a princeznu k tomu. Vzhledem k faktu, že se tato pohádka předává napříč generacemi, je někde uvnitř v nás zakódováno, že chceme-li něco získat, musíme bojovat.
Někteří bojují tak intenzivně, že nakonec i na jejich parte stojí psáno – zemřel po dlouhém a těžkém boji s …
Jsme naprogramování na boj, posilování pozitivního a popírání negace.
Nezpochybňuji skutečnost, že usilovnou prací, tvrdým bojem a cíleným programováním sebe sama to můžeme někam dotáhnout. Nevylučuji ani to, že hodně daleko. Jsem si však jista, že pokud nemáme zvládnuté své vnitřní zranění, svůj stín, on se dříve nebo později přihlásí o slovo. A velmi snadno může náš uměle vytvořený vnější svět hodně pošramotit, případně rozbít na padrť.
Toto spousta lidí, kteří právě žijí svůj životní boom, netuší. K tomuto poznání většinou dospíváme teprve tehdy, až projdeme určitým cyklem života, nebo když se démon sám přihlásí o slovo v podobě strachu, deprese, psychózy, fobie, nemoci.
I já jsem dlouho žila v přesvědčení, že když se budu chovat podle toho, co mne učili rodiče a škola, radili přátelé, co jsem slyšela v médiích, nebo na nejrůznějších školeních, tak budu mít krásný život.
A stále jsem se divila, proč mi to nefunguje? Kde dělám chybu? Nakonec jsem na tom byla tak, že jsem měla trvalý pocit, že ať udělám, co udělám, všechno je špatně.
Obraz mého vnitřního světa v určité etapě života bylo bludiště, které mne nakonec sevřelo, a já byla zazděná, bez možnosti pohybu. A co jsem měla v sobě uvnitř, to jsem žila i v reálu.
Jedinou možnost, jak s toho ven, jsem viděla v útěku. Doufala jsem, že jinde, mezi jinými lidmi to bude lepší. A tak jsem se stěhovala z místa na místo, střídala zaměstnání i mužské náruče. Aby toho nebylo málo, byla jsem závislá na alkoholu a při tom brala antidepresiva.
Vůbec jsem netušila, že utíkám sama před sebou.
Až jednou mi to konečně došlo. Ten problém byl ukryt v mé podstatě. Tedy v tom s čím jsem přišla na tento svět, co mne v dětství potkalo, co jsem prožila. Všechny ty chvíle, se kterými jsem si jako dítě, dospívající, nebo i dospělá nevěděla rady. Chvíle, kdy se do mého emocionálního těla dostala spousta negativní energie, kterou jsem neuměla zpracovat a na kterou jsme se nakonec snažila zapomenout v domnění, že když „na to nebudu myslet, přestane mne to trápit“.
Věřila jsem, že když zapomenu na minulost, ta automaticky zmizí z mého života. Později jsem tato nezpracovaná traumata ještě zakrývala kobercem složeným ze samých pozitivních afirmací.
Jenže všechno to fungovalo jen chvíli. Negativní energie dál zůstávala v mém nevědomí a žila si svým životem. Ovlivňovala mé reakce a vnímání světa, a čím více jsem se ji snažila potlačit, tím více síly získávala.
Byla jako časovaná bomba, hodiny tikaly a já o ní neměla potuchy. Jen jsem žila její důsledky, které se projevovaly agresí, strachem, nejrůznějšími závislostmi, sexuálními excesy, později depresí, nemocí…
Inu, nevábné téma. O to však potřebnější, nemyslíte? Za onou nevábností, v bahně a temnotě jsem totiž našla skryté své největší poklady, Ztracenou sílu a svou podstatu.
A ač jsem už stará, nebo možná právě proto, jsem se rozhodla na toto téma napsat e-booky – 500 odstínů temnoty “přípravka”, a 6 kroků jak zatočit se strachy a démony. Touto cestou chci své poznání předat každému, kdo by rád se svým stíny něco udělal, aby mohl pracovat v klidu a bezpečí domova podle svého času a chuti.
Pokud vše, co jste doposud přečetli, s vámi nějakým způsobem rezonuje, můžete touto cestou dostat návod, jak své stíny a démony objevit a zpracovat tak, aby vám nejenže neškodili, ale aby se naopak stali vašimi věrnými pomocníky. Návod, jak je ze svého emocionálního těla dostat ven, a prázdné místo zaplnit „světlem a láskou“ a získat tak zpět sílu, kterou jste doposud ztráceli jejich potlačováním.
Zdroj foto: Dagmar Baránková
