Bohužel už i já patřím do generace, kdy jsem jako jedenáctiletá dostala od rodičů mobilní telefon.
Rodiče v té době měli již nějaký čas mobilní telefon. Pamatuji si přesně jak jejich mobily vypadaly. Maminka měla Siemens (přesný typ Vám nepovím), byl hranatý s anténou, na dnešní poměry mobilů celkem malý. Taťka měl Alcatel. Ani na jednom nebyly žádné hry, natož aby měly barevný display a byl tam internet (jak nepředstavitelné v dnešní době, že? :-)). Mobil v té době sloužil jen pro urychlení komunikace prostřednictvím telefonátů a !hlavně! kontrolu dětí. 🙂) Což byl hlavní důvod, proč jsem dostala mobil časem i já. Chodila jsem sama ze školy a mamka byla vždy jak na trní, když o mně nic nevěděla.
Do dnešní doby jsem si pořídila asi osm mobilů, ale nepovažuji se za mobilního nadšence. Neběžím do obchodu, když vyjde nový typ, abych vyměnila svůj funkční mobil za nový, a to jen proto, že to není poslední model. Řekla bych, že mobily v dnešní době nevydrží tolik, co mobily z předchozích let, což je celkem paradox, protože pokrok jde ve všem dopředu a zvlášť v mobilních technologiích. Je ale také pravdou, že předešlé mobily neměly v sobě žádné aplikace, fotoaparáty, internet, prostě nic, co je tolik „vysávalo“.
Jsme vůbec dnes schopni komunikovat bez toho, aniž bychom nekomunikovali prostřednictvím sms, různých aplikací, sociálních sítí apod.? Prostě komunikovat tak, jak to bylo běžné pro generace před námi. Ať chceme nebo nechceme, jsme závislí na mobilních telefonech. Vyžaduje to od nás společnost. I naše práce je závislá na našich telefonech. Nedokážu si v dnešní době představit, že bych se s klienty měla stýkat jen na osobních schůzkách v kanceláři. Z časového důvodu to není možné. S mobilem je všechno tak nějak jednodušší. Klient potřebuje krátký dotaz – šup – vytočí číslo – do pár vteřin spolu mluvíme. Nestíhám přijít na schůzku včas – šup – volám nebo píši sms, že mám zpoždění.
Nedokáži si představit, že jdu na pohovor a na setkání personalistce sdělím, že nevlastním ani mobil, ani počítač. Pro potenciálního zaměstnavatele by se mnou domluva na práci byla nejspíš složitější, ale co? To nemám právo se samostatně rozhodnout, zda chci, a nebo nechci být součástí všech těchto závislostí, moderních technologií, a radši svůj život žít opravdově? Prostě tak nějak osobně a naplno. Osobně se stýkat s lidmi, osobně si jít objednat jídlo (ne přes další aplikaci, která nám sice pomůže vše urychlit, ale naopak nám život tak nějak ničí). Odebírá nám lidský kontakt. Nemluvě o pohybu, který ztrácíme, a který v dnešní době polovina obyvatelstva zanedbává. Se svými přáteli a online přáteli komunikujeme pomalu jen skrz sociální sítě. Je to opravdu to, co si přejeme?
Trhá mi srdce, když vidím tříleté děti a v ruce mají tablet a mobil. Proč své děti učíme být závislé již v takto mladém věku? Jedu v tramvaji a polovina spolucestujících má v ruce mobil. Čte si zprávy, chatuje s přáteli, kouká na videa apod. Já miluji tištěná média. Stále si kupuji noviny, časopisy a knihy, i když jsou dnes k dispozici e-verze. Má to prostě svoje kouzlo. Zachumlám se do deky, uvařím si čaj a začnu číst svou knihu. Vytištěnou knihu.
Bývaly doby, kdy jsem vstávala a usínala s mobilem v ruce. Ty doby jsou dávno pryč. Uvědomila jsem si, že nechci být otrokem svého mobilu, a proto když mi skončí pracovní doba, snažím se mobil používat minimálně a počítač vůbec neotvírám. Po celém dni si zasloužím trochu odpočinku. My všichni si zasloužíme být sami se sebou bez všech těchto rušivých elementů.
A jak to máte vy? Dokážete si představit, že odjedete na dovolenou, kde není žádný signál? 🙂
Napište mi pod článek do komentářů.
