Když se podívám, kdy jsem sem psala naposledy, musím se stydět. Tak nějak jsem si slibovala, že se tu budu dělit o zákulisí celé své podnikatelské kariéry a teď nic. Přitom je to jedno z nejzajímavějších období mého života. Už kdysi jsem četla v jednom “zamyšlení” Báry Šťastné o kamarádce, která se pustila do provozování soukromé školky, zkrachovala, ale stejně žila dál, smála se, pracovala a nezměnila se. Byla to taková moje mantra, když jsem se dívala na výsledky svého podnikání. Nic se nestane. Jen se s tím naučit žít. A víte co? Bylo to jednodušší, než bych čekala.
Rok 2018 pro mě měl být hodně náročný. A do začátku června taky byl. za těch pět měsíců jsem se musela poprat s vědomím, že moje podnikání není rozhodně úspěšné, co hůř, že mě absolutně nenaplňuje, že si jako podnikatelka připadám naprosto ztracená, že mě to stojí spoustu sil a času, které nejsou nikde moc vidět a že vůbec nic nestíhám, ať si plánuju, jak chci. V únoru přišla nabídka podílet se na vzniku časopisu SLOU. A v hromadě papírů na mém pracovním stole jsem konečně vyštrachala worksheet Hilary Rushford o životních cílech.
O cvičení Hilary Rushford jsem psala i pro SLOU – objednat si první tištěné/digitální číslo můžete třeba zde.
I když se časopis ukázal jako celkem slušný průser nezajištěný ani personálně, ani finančně, ani vizemi, vděčím mu za jedno z nejhezčích období svého života. V lednu jsem tady v pracovně seděla s obrovským balvanem na ramenou, nebylo mi dobře fyzicky ani psychicky, zoufale jsem toužila po nových příležitostech a neodmítala žádnou nabídku, která pro mě mohla být byť minimálně zajímavá. Ušít hnízdo pro mimino? jasně! Napsat článek o inkontinenci? Není problém. Nakoupit další chrastítka do e-shopu? No že váháte. Školení v aromaterapii? Beru! Účetnictví? Levou zadní. Programování? Dejte mi chvilku a jsem v tom! Zároveň jsem byla zoufalá, že nic nestíhám, nedotahuju do konce, nedělám na 100 %.
V březnu už jsem fungovala jako zástupkyně šéfredaktorky – ve tříčlenné redakci žádný velký kumšt, ale v kapse jsem měla manželem schválený prodej e-shopu, potenciálního kupce i chuť něco dělat. Po dlouhé době jsem měla jasné úkoly a věděla, jak je splnit. Uměla jsem psát, měla jsem kontakty, zkušenosti, nápady a podporu okolí. Snad stokrát se mi ten měsíc na mysli zjevilo ono “ševče, drž se svého kopyta” a já věděla, že takhle je to správně.
V květnu už byl připravený prodej, časopis odešel do tisku a v mojí pracovně zůstaly jen poloprázdné regály se zbytkem zboží. Čekala bych, že teď přijde ta deprese, že jsem zkrachovala. Že jsem skončila v mínusu, že jsem neschopná, protože nové majitelce e-shop fungoval. Jenže ne. Cítila jsem obrovskou úlevu. Že už nemusím. Že jsem neprodala krachující vrak, ale skutečně fungující e-shop, který jsem slibovala a který jen potřeboval víc pozornosti. Že už vím, co chci dělat a kde se vidím za deset let. Že když prostě pracovat nechci, můžu si bez výčitek odjet na dovolenou nebo si jen tak s dětmi něco tvořit, uklízet, nic mi neutíká, z ničeho nejsem zmatená nebo zoufalá. Že možná poprvé v životě žiju přesně tak, jak chci.
Mrkněte se na Moji výbavičku. Pořád funguju jako autorka blogu a poradní orgán:)
Snad do září jsem se tak nějak nemohla vyhrabat ze stavu totální vyšťavenosti. Částečně za to asi mohlo i třetí těhotenství, které zjevně vzniklo následkem květnové nirvány, částečně tvůrčí krize, částečně asi i fakt, že nic nemusím. Jako matka na rodičovské mám jasný úkol – pečovat o rodinu. Jako těhotné mi leccos projde. To vedro, ty nevolnosti, ty dvě děti, ta okurková sezóna. A tak jsem to nechala plynout. Přehoupnul se první trimestr a já se vážně trochu zmátořila a začala si plně užívat nově nabyté svobody.
A tak tu dneska zase sedím v té své pracovně. Už to není skladiště ani “bordelcimra”. Mám tu polohovací psací stůl, na který jsem si vydělala autorskými honoráři za články. Na stole se mi válí dvě čísla časopisu Instinkt, ve kterých mi vyšly několikastránkové články a ještě jsem si je neuložila do “archivu” k ostatním. Nad hlavou se mi houpou aeária, která jsem si vždycky přála mít, a nad stolem visí obrázky, které jsem si sama namalovala a vytvořila. Po levici mám konečně postel pro hosty. A poprvé, co jsme se sem nastěhovali, jsem v téhle místnosti fakt ráda. To je můj kout, kde se můžu zavřít a dělat si, co chci. Nic na mě nepadá, nic mi tu nepřipomíná, jak jsem neschopná. Jen meditační koutek, kde píšu svoje články a vymýšlím, co si počít s rozepsaným blogem. Užívám si mateřské povinnosti, každý měsíc tvořím elektronické vydání SLOU a píšu alespoň jeden seriózně placený článek. Tohle je moje kancelář, tady se píše můj profesní životopis, tady se realizuju a vidím v tom smysl.
SLOU vychází aktuálně každý měsíc elektronicky a zdarma. Zkuste si ho stáhnout!
Rok 2018 byl enormě náročný, ale já udělala díky všem těm výzvám obrovský pokrok:
1. z milionu aktivit, které jsem dělala, jsem si konečně vybrala to, v čem jsem dobrá, co mě baví, co mě skutečně může i živit a naplňovat zároveň
2. poznala jsem spoustu neuvěřitelně zajímavých, inspirativních a fajn lidí, kteří mě pořád posouvají vpřed a kvůli kterým jsem vážně šťastná, protože jsem pochopila, že jsem taková, jaká jsem, jiná nebudu a vůbec to není špatné. Jen svoje karty musím hrát líp
3. uvědomila jsem si, co všechno mě i to zkrachovalé podníkání naučilo. Já, holka z fildy, jsem dneska schopná vést podvojné účetnictví, spravovat e-shop v několika programech, mám základy programování, naučila jsem se sama šít tak, abych se za to nemusela stydět, naučila jsem se používat manuální nastavení svojí zrcadlovky a osvojila si základní dovednost všech podnikatelů nebrat si všechno osobně a zbytečně se nenaštvávat
A je mi dobře!
Jasně, pořád řeším hovadiny typu “strašně vypadám”, “nemáš mě vůbec rád, jinak bys…” nebo “ježiš, to je bordel”, ale tak nějak hluboko uvnitř je klid a mír. Radost ze života prostě jen tak, že ho můžu žít. Na konci roku 2018 můžu s jistotou říct: jsem máma, jsem novinářka, umím šít, ráda něco tvořím a mám spoustu přátel. A nic z toho nemá “ale” ani takový ten podvědomý nádech “teda skoro”.
Do roku 2019 přeju všem hledajícím, aby našli a aby se nebáli hledat, i když to vypadá na velké osobní selhání. Život je skutečně příliš krátký na to, abychom ho trávili něčím, co nechceme.
PF 2019 *heart*
