Komunikace a časový management: Co jsem se naučila za první rok podnikání
Tak za týden to bude rok od spuštění e-shopu. Bylo to jak na horské dráze. A před pár týdny jsem si uvědomila, že to jako horskou dráhu musím taky brát. Je to zážitek, někdy dobrý, někdy ne. Ale něco mi dává a někam mě posouvá.
Za ten rok jsem se dozvěděla hodně o komunikaci. Ač z ní mám doktorát, praxe pokulhává. Vím, že musím říkat, co chci říct. V byznyse víc než kde jinde platí, že co se neřekne, jako by nebylo. A že co je psáno, to je dáno. Dostala jsem lekci timemanagementu a pochopila, o čem je workoholismus. A děkuji, už nechci.
Trvalo to docela dlouho, než jsem svoje podnikání začala brát jako výzvu, prostor pro osobní rozvoj, pro realizaci něčeho, co mě baví. Poslední týdny trávím různými on-line školeními, ptám se na fórech na zkušenosti druhých, snažím se věci měnit, ne o nich jen přemýšlet. Říkám si, že i když to třeba nevyjde, chci si z toho něco odnést.
První měsíce jsem k tomu všemu přistupovala jako k břemenu, které si musím táhnout. Proklínala jsem svou bývalou obchodní partnerku, bez které bych se do takového šílenství nikdy nepustila. Děsil mě každý telefon, připadala jsem si jako amatér při každém jednání s dodavateli. I když jsem si v hlavě pořád říkala, že to bude dobré, nevěřila jsem tomu.
A pak se začalo dařit. Začaly chodit objednávky. Vyřídila jsem první reklamaci. Nevrátil se žádný balík na dobírku, kde mi zákazník nebo jeho volba byli šíleně podezřelí. Začala jsem rozumět SEO, orientovat se v oboru, realizovat nápady. Přestala jsem se bát. A pořád jsem si připomínala úryvek ze Šťastné knihy od Báry Šťastné: její kamarádka založila soukromou školku, rozjezd famózní, dojezd tvrdý – a stejně žila dál a uměla se smát a svět se nezhroutil. A jednou ráno jsem se probudila a řekla si, proč zrovna mně by se měl svět zhroutit.
Jasně, jsou mraky věcí, které můžu dělat líp. I když ráda fotím, zjišťuju, že mi chybí znalosti, nápady i technika. I když jsem si myslela, jak krásně umím psát, je víc než jasné, že ani to není úplně silná parketa. Jsem rozvláčná, nedokážu rychle zaujmout. I když jsem systematická, připomíná můj diář zapomenutá novoroční předsevzetí z loňska a pracovní stůl občas nemůžu najít pod záplavou papírů, časopisů, faktur a vizitek.
Jenže: NO A CO!
Když jsem se loni postavila tváří tvář skutečnosti, že nejsem dokonalá a pořád to nechápu, dobrala jsem se za pomoci psycholožky k tomu, že si tyhle mindráky nesu od šesté třídy, kdy jsem nastoupila na poněkud despotický gympl, a notně je podpořila na vysoké. Takový ten paradox – musíš se snažit, musíš být lepší, ale radši nic nedělej, když to není dokonalé. Jenže chybama se člověk učí a bohužel kolem sebe vidím pár géniů, kteří se tak dlouho propracovávají k dokonalosti, až to nakonec nemá cenu. Takže znova – nejsem dokonalá, no a co…
Tak já mám za sebou rok. A ještě nekrachuju. Když vydržím ještě jeden, šance, že zkrachuju se zase diametrálně zmenší. A plánů a nápadů je pořád hodně. Tak mi držte palce, bude to potřeba:)*heart*
Zdroj foto: Pixabay.com
