Můj boj s daňovým přiznáním: Příběh začínajícího e-shopu
Na světě jsou pouze dvě jistoty – daně a smrt. Benjamin Franklin myslím ani netušil, jak moc se trefil do černého. Než jsem založila e-shop, byly pro mě daně většinou jen podpisem na bílo-růžovém formuláři, kde mi účetní trpělivě vyznačila křížky inkriminovaná pole. Jednou jsem si dělala přiznání sama tím stylem, že když mi vyšlo, že mi stát má vrátit 93 tisíc, věděla, jsem že je někde chyba. Po opravě jsem měla já státu zaplatit 90 tisíc, takže jsem prostě prošla celý formulář a mechanicky odmazala pole, které mně sice dávalo smysl, aby bylo vyplněné, ale evidentně mělo zůstat prázdné. Vyšel mi přeplatek 3000 Kč, což odpovídalo tomu, že jsem stále studovala. Tak jsem to odevzdala.
Že to u e-shopu asi tak jednoduché nebude, mi bylo jasné hned, jak mě sousedka zasvětila do účetnictví. Sama se mi pak nabídla, že mi daňové přiznání udělá, že pro ni to bude práce na chvíli. No, úplně nebyla. V účetnictví bylo pár bílých míst a několik desítek otazníků. I když jsem v tomhle velmi pořádná a troufnu si říct, že i docela chápavá, občas mi nebyla účetnická hantýrka moc jasná a poradila jsem si s ní dle selského rozumu. Takže blbě:)
Také ve skladu byl trochu zmatek. Evidentně jsem občas neodepsala zboží, které si u mě někdo koupil osobně, ani vzorky pro vlastní užití. Ale sousedka byla pořád trpělivá a milá a po pár dnech jsme poslaly první daňové přiznání za Moji výbavičku. A bylo přijato a v pořádku.
O pár týdnů později jsem do e-shopu doobjednávala Zdravé láhve. Po několika peripetiích se spamy, nefunkčními formuláři, dovolenými a prostoji se mi podařilo odeslat kompletní objednávku. Druhý den mi obchoďačka psala, abych jí dodala ještě DIČ, že bez něj jejich systém objednávku nezpracuje.
Suverénně jsem ji odbyla, že nejsem plátcem DPH a tudíž DIČ nemám a že je to divné, že ho po mně nikdo nikdy nechtěl. Paní se nedala, že je to povinnost od nového roku a že musím dodat DIČ. Začala jsem tušit zradu.
Účetní Hanka mi jen přes messenger napsala, že DIČ je CZ a moje IČ. Vzpomněla jsem si, že někteří mí dodavatelé mají ta čísla odlišná. Hanka moc nechápala, co řeším a odkázala mě k papírům z finančáku. Dohledala jsem si potvrzení o podání přiznání i samotné podání, ale DIČ bylo všude prázdné.
Hanka mezitím obvolala své známé účetní a zjistila, že povinnost uvádět DIČ na všech fakturách je součástí zákona o DPH, který se mě jako neplátce sice netýká, ale po všech plátcích se vyžaduje. Takže není mou chybou, že to nevím, jen soudruzi udělali zase někde chybu a zapomněli infromovat všechny dotčené strany.
Nicméně problém s chybějícím DIČ zůstal. “To musíš mít na těch papírech z finančáku.” – “Na kterých? Tady na těch není…” – “No když jste zakládali sro, tak jste byli na finančáku a dali vám ho.” – “V tom případě na finančáku nikdo nebyl…” Cítím, že se mi opět strachy sevřely půlky. Hanka nelení a volá na finančák, co s tím. Zodpovědná paní má dovolenou, ale potvrzují, že přiznání je v pořádku a že se lze doregistrovat, i když to není košér. Ale evidentně jsem podvádět nechtěla, když jsem podala přiznání.
Celé mi to nějak nesedí. Nikdo nás na finančák neposílal. Měla jsem i jakýsi “to do list” pro začínající podnikatele a nic se tam o FÚ nepsalo. A co nechápu především – jaktože mi do schránky pořád chodí nabídky výhodných podnikatelských účtů pro start-upy, řiťolezeceké dopisy různých poradců i nabídky kamionové přepravy, ale státní úřad o mně neví? To si sakra nemůžou úřady předat informace? Propojit si databáze? Jestli výběr daní závisí jen na tom, kdo se přihlásí a co přizná, pak se nedivím, že pořád někde něco chybí.
Hledám si na internetu aspoň nějaké formuláře, abych věděla, co se po mně bude na úřadě chtít. Bojím se pokuty za blbost, ale zároveň jsem vytočená nad tou neschopnou byrokracií, které by možná pomohlo, kdyby v pátek ve tři seděli úředníci v kancelářích a ne v autě cestou na chalupu.
A pak jsem to objevila – lze se přihlásit i on-line přes datovou schránku. Po dvou hodinách googlení odesílám kraťoučký formulář s tím, že to, čemu nerozuměl ani Google je asi pro nějaké VIP plátce a já to prostě nechám prázdné. U poloviny dotazů mi totiž vůbec není jasné, co se po mně chce. Odesílám navíc přes manželovu datovku, protože k té své jsem ztratila jaksi heslo a ještě jsem si nedošla pro jiné. Není mi totiž moc jasné kam… Manžel mi večer překvapeně sděluje, že ani nevěděl, že datovku má!
Ale světe div se, třetí den mi v outlooku blikne e-mail s upozorněním na zprávu v datovce a uvnitř nacházím své DIČ.
O pár dní později mě u srdce zahřeje reportáž na Radiožurnálu, že český podnikatel stráví daněmi 40 hodin ročně a stejně jim nerozumí. I na Slovensku to zabere jen půlku. A víc na západě už na nás koukají jako na pořádné exoty. No, nezbývá než doufat, že jednou bude líp. Jisté je asi jen to, že daně a smrt jsou vždycky jisté;)
Zdroj foto:Pixabay.com
