Každý den si říkám, že bych měla mít ve funkci ředitelky působit vyrovnaně, profesionálně, reprezentativně… No. Místo toho běhám po domově s mokrými vlasy, kávou na tričku, v kapse cukroví a s výrazem člověka, který právě přišel na to, že je úterý a ne pátek.
A víte co? Naši klienti z Domova Sulická mě v tomhle chaosu učí víc než všechny manažerské kurzy, příručky i školení, kde se mluví o KPI, ale ne o tom, jak přežít den bez třetí kávy. Oni mě totiž učí žít.
Tak zaprvé: Učím se porozumění
Ne to manažerské „ano, jistě tomu rozumím“, když přitom v hlavě počítám, kolik bodů v to-do listu hoří.
Ale opravdové porozumění – když si sednu ke klientovi, poslouchám jeho ticho a zjistím, že říká víc než půl porady.
A také to, že empatie je sval. A já ho někdy posiluju tak, že si říkám: Lenko, neřvi, nadechni, vydechni…
Zadruhé: Učím se pochopení
Každý má svůj rytmus.
Někdo pomalý jako pondělní ráno.
Někdo rychlý jako já před uzávěrkou.
Když mi ve čtvrtek odpoledne dojde pochopení i víra v lidstvo (a káva), jdu po chodbě po stopách vůně.
Najdu klientku, která říká: „Paní ředitelko, musíte ochutnat naše skořicové sušenky.“
Sušenky vypadají… řekněme kreativně. Ale chutnají jako objetí.
A pak přijde ta věta: „Děkujeme, že tu můžeme takhle péct.“
A já si říkám: Jo. Proto to všechno dělám.
Zatřetí: Učím se trpělivosti
To je disciplína, ve které bych měla tak maximálně bronz za účast.
Jsem rychlá, všechno hned, teď, pojďme.
Ale tady se učím, že: „Dnes to nejde. Zkusíme to zítra.“
A někdy i: „Sedni si, dej si čaj, nohy na stůl a dýchej, Lenko. Dýchej.“
Začtvrté: Učím se radosti z maličkostí
Že někdo dojde sám na oběd.
Že se někdo po týdnech zasměje.
Že se někoho dotkne lidská ruka a on ji nezapomene držet.
V těch chvílích mám pocit, že svět je krásný.
A v neposlední řadě: Učím se být člověkem
Naši klienti mě naučili, že síla není v dokonalosti. Ani v účesu.
„Paní ředitelko, proč máte tu čepici, když je horko?“ ptá se klient.
A já: „Protože jsem zaspala a nestihla si umýt vlasy.“
A on: „To je jedno. Hlavně, že jsme zdraví.“
Tak asi tak. Zápisky jedné ředitelky, která se pořád učí — a většinou u toho vypadá trochu jako z komedie. Ale té dobré, laskavé, lidské.
Foto: se souhlasem Lenky Kohoutové
