Co je to strach a jak vlastně vyvstává?
Určitým způsobem žijeme a myslíme, a nepřejeme si, aby nám cokoliv naši existenční “předlohu” narušilo. Zapustili jsme v ní kořeny, a nemáme proto zapotřebí, aby naši existenci něco nahlodalo. Uvedlo by nás to do stavu, kdy bychom najednou nevěděli, co dál, a to nemáme rádi. Tak se raději od všeho rušivého odvracíme. Víme totiž své a máme svá pevná přesvědčení. Chceme mít dostatečnou jistotu, kam jdeme, a jak se věci mají. Mysl si vytvořila vzorce, podle nichž funguje, a odmítá všechno, co je nejisté.
To, co nazýváme strach, je pohyb od jistoty k nejistotě. V tomto okamžiku se nebojím a nic se mi neděje, nemám žádné obavy, nikdo mě neohrožuje, ani se mi nikdo nesnaží nic vzít. Ale kdesi pod přítomným okamžikem mysl vědomě či nevědomě přemítá, co by se mohlo stát v budoucnosti, nebo co by se na mě mohlo vyhrnout z minulosti. Bojíme se tedy minulosti i budoucnosti, a tímto způsobem jsme rozdělili náš čas.
Mysl nás nabádá: “Dávej si pozor, ať se tamto už neopakuje. Buď napříště připravený. Budoucnost může být nebezpečná. V současnosti jsi na tom jakžtakž, ale co zítra? Také můžeš každou chvíli umřít? A co když ti uteče partner/ka? Taky si dej pozor, ať neztratíš zaměstnání. Můžeš zůstat sám a nikdo po tobě ani neštěkne. Mysli na zadní kolečka.”
Zdroj: Džiddú Krišnamúrti: Volnost, která neví
Foto: Pexels
