Proč mysl neustále vyžaduje uspokojení? Proč je “spodním” proudem našich činů? Jak to, že jsme ochotni pro požitky trpět a obětovat se? Co je to vlastně požitek a jak vzniká?
Požitek vzniká ve čtyřech etapách: postřeh, dojem, dotyk/kontakt, žádost.
Například uvidíme krásné šaty: ten pohled (postřeh) v nás vyvolá určitý dojem, který je reakcí na to, co vidíme. Pak se šatů případně dotkneme a představíme si, že je máme na sobě my. A už je tu žádost, abychom šaty vlastnily a šly se v nich předvést.
Když vidíme krásný oblak nebo horu, květinu, hluboké horské údolí anebo úžasný západ slunce či krásnou tvář, hledíme na to s intenzivním potěšením, a náhle neexistuje žádný pozorovatel, nýbrž pouze krása, která je láskou. Na okamžik tu nejsme, ani naše problémy a úzkosti, jen nádhera. Radujeme se z ní a v příštím okamžku dokážeme na vjem zapomenout.
Když však do toho vstoupí mysl, hned vyvstane problém. Mysl přemítá o tom, co viděla. Uvažuje, jaké to bylo krásné, slibuje si, že si to musí dopřát ještě mnohokrát. Začíná srovnávat, soudit a uvažovat o zítřku. Přetrvání zážitku, který člověku přinesl několik vteřin štěstí, je potom dílem naší mysli.
Tak je tomu se všemi žádostmi. Žádostivost není nic špatného, reagovat je naprosto normální. Jenže mysl se věcí zabývá tak dlouho, až ten krásný zážitek změní v požitek. Přeje si zkušenost opakovat, a čím víc něco opakuje, tím se stává mechaničtější. A čím víc mysl uvažuje o zkušenosti, tím je požitek silnější. Mysl jej vytváří a udržuje skrze žádostivost a způsobuje i jeho trvání. Překrucuje přirozenou reakci na nějakou pěknou věc – a mění ji ve vzpomínku, a paměť o ní stále znovu a znovu přemítá.
Na určité rovině mysli má paměť své přirozené místo. V každodenním životě by bez ní nic nešlo, a je proto zapotřebí, aby byla dobrá a účinná. Existuje však rovina, kde paměť nemá co dělat. Mysl je svobodná, jen když není ochromena pamětí.
Zdroj: Džiddú Krišnamúrti: Volnost, která neví
Foto: Pixabay
