Přemýšela jsem, na jaké téma bych mohla udělat další článek, co se týká dalšího zamyšlení nad věcmi, ať nepíšu o tom, co už spousta z nás bere na přetřes dnes a denně a má v tom celkem jasno.
A tak mě napadlo udělat tohle “povídání” na téma, zda se charakter člověka skutečně nemění a nebo ano.
Jaký na to mám já svůj náhled a životní zkušenostmi s lidmi, které “znám” už dlouhou dobu a můžu tedy na základě toho sepsat, zda to podle mého potvrzuji nebo vyvracím. Pojďme tedy na to: CHARAKTER SE NEMĚNÍ (?), aneb masky každého z nás.
V první řadě bychom si měli jen stručně říct, že charakter v překladu znamená povaha.
Povaha nás jednoduše odlišuje od ostatních, je to soubor vlastností, které nás popisují.
Máme tedy povahu takovou, že tíhneme k lenosti, že jsme kreativní, výbušní, láskyplní, naivní, otevření, uzavření, výřeční nebo naopak tišší. A tak dále a tak dále, každý můžeme dosadit to, co je nám vlastní.
A určitě sami u sebe a svého života můžete pozorovat jisté změny ve své povaze, tedy charakteru, v průběhu svého života.
Zatímco v dětství jste byli bezstarostní, upovídaní, veselí, usměvaví, aktivní, tvořiví, sportovně zdatní, dnes tomu může být klidně úplně jinak a naopak.
Otázkou tedy zůstává, co je tedy náš skutečný charakter? Jak to mohou vědět ostatní kolem nás, když to kolikrát nevíme ani my sami.
Podle mého to, co se dnes považuje za náš charakter, za naše povahové rysy, jsou především masky, které si denně nasazujeme, dřív než vyjdeme ven mezi lidi, do společnosti, do školy, do práce, na úřad nebo do obchodu. Ale je to skutečně to, co jsme? Je to skutečně to, co naši pravou podstatu vystihuje, jsme skutečně tím, kým si myslíme, že jsme a lidé kolem nás těmi, za které je máme?
Já věřím, že ne, že to, co ukazujeme světu a sami sobě, je jen jakási přetvářka, něco, čím nás ostatní chtějí mít nebo čím chceme být my sami.
Proto si nemsylím, že by se skutečný charakter člověka měnil, jen je potřeba ho znovu objevit.
Začneme-li na sobě pracovat a prokutávat se ke své pravé podstatě, mnohdy můžeme zjistit, že ve skutečnosti nejsme násilní, ale jen naše ublížené vnitřní dítě kope kolem sebe a nedokáže se vyrovnat s traumaty, kterými v dětství prošlo. Protože mnohé si ani nejsme schopni pamatovat.
A že člověk, který je tichý, uzavřený, neschopný vyjádřit svůj názor, během pár měsíců či let vystupuje najednou sebejistě, odhodlaně a se silou sobě vlastní.
Jak můžeme říct, o muži naší dcery, o svém vlastním muži, o otci, matce, kamarádce či šéfovi, že takový prostě je a on už se nezmění. On už je zkrátka taková povaha a starého psa novým kouskům nenaučíš. – Svým způsobem ano, my je nenaučíme být jinými, nebo spíše lépe řečeno tím kým skutečně jsou, ale pokud oni to dokážou, zlomí naše staré a zaryté přesvědčení, že člověk se nemění.
Nejde o to nasadit si jinou ze škály masek, které ukážeme světu: “Ha, vidíš, ty sis myslel, že xxx, ale já to dokázala. Pch!” To by byl jen začarovaný kruh. Ale pravá podstata je spálit všechny masky, které shraňujeme v šupíku a vystoupit ve své skutečné nahé podstatě.
Najednou se ze sebevědomé, cílevědomé, mnohdy arogantní, drsné a dominantní ženy stane někdo, kdo touží po romantice, nežnostech, vlastní zahrádce, kde by mohla pěstovat květiny, zeleninu, bylinky a ovoce.
A z chudinky, jenž se nechá uzurpovat od nepaměti naopak silná žena v celé své kráse, jenž je připravená bojovat za svou skutečnou hodnotu a chrátit rodinu, děti a své blízké.
V takové chvíli pak jen sedíme a říkáme si: “Páni, ty ses ale změnil/a, já tě nepoznávám.”
Je-li člověk na své cestě opravdu upřímný sám k sobě a důsledně a láskyplně pracuje-li na své opravdovosti, dosáhne toho, že vykutá ze svého nitra drahokam a tlakem tvrdé práce z něj stvoří nádherný lesklý diamant.
Ráda používám citáty z různých filmů, ve kterých vidím jistá poselství a nejinak je tomu i dnes. Tentokrát si dovolím vypůjčit to, co řekl Kloboučník (Johnny Depp) Alence, když odmítla , kvůli svému strachu, zkolit Tlachapouda, a zachránit tak říši Divů: “Nejsi ta Alenka, kterou si pamatuji. Změnila ses. Ztratila jsi svoucnost.”
A tak neztrácejme na cestě životem SVOUCNOST, ale naopak ji prohlubujme a zušlechťujme. Spasíme tak hlavně a především sami sebe a uvidíme, že i lidé, kteří měli donedávna jistý “charakter”, se mění spolu s námi.
Je to však cesta pokorná, zaměřená především na své nitro a nikoliv na svoje okolí a předělávání blízkých.
Říká ženská, která bojovala a bojuje s vlastními démony a stíny a jenž si vzala nerváka, kterého údajně ani pár koní po 50 letech nedokáže zkrotit a on už takový zůstane, a jenž po půl století začíná objevovat svou pravou podstatu – SVŮJ SKUTEČNÝ CHARAKTER.
Změň sebe a změní se celý svět. Začneš se chovat jinak, a lidé se začnou jinak chovat k tobě.
Schválně, zkuste to 😉 Poctivě analyzujte, pracujte, nezvdávejte se, makejte, užívejte si ten zvláštní projekt, který jste si nastavili a pak sami napište, jestli jsem tak daleko od pravdy.
A hlavně, neřekla jsem, že existují případy, kdy by přeměna charakteru dotyčného nepředstavovala nehorázně úmorný, úporný a vyčerpávající běh na dlouhou trať. Ovšem to neznamená, že to je nemožné.
Tedy znovu otázka na závěr: “Je to, co vnimáme u sebe samých a u svého okolí jejich skutečný charakter, nebo jde o některou z našich masek?”
Nejsem zarytý optimista, jen věřím v nemožnosti.
Eliška
