Často vedeme velmi povrchní život. Dokážeme budit zdání, dělat dojem, nějak vypadat. Ale opravdu být a hluboce se ponořit do vztahu neumíme. Jsme se sebou schopné provádět psí kusy jen kvůli něčímu mínění. Když je třeba, dokážeme mlčet, být hodné a laskavé. Jenže to všechno je pouhá maska. Uvnitř se neměníme, rok po roce jsme stále stejné. Jakkoli hodně čteme a chodíme na školení. Orientujeme se jen na vnějšek, naše proměna je povrchní a naše skutečné hodnoty se bohužel nemění.
Je tak snadné být za pěknou někde tam venku. Dvě hodiny se chystat, malovat, vybírat oblečení. Tam, kde několik hodin vydržíme i v lodičkách na jehlách, úzkých šatech, se složitým účesem, kde sneseme všechno to nepohodlí. Kvůli neznámým cizím lidem se upravujeme, shazujeme nadváhu a procházíme omlazovacími procedurami. Kvůli focení vytáhneme nejlepší šaty, líčíme se hodinu a necháme se načesat od kadeřnice. Necháme svou krásu zvěčnit – ale co v našem životě se změní?
Zato jak těžké je být hezká doma, kde by se člověk rád uvolnil a pohověl si ve vytahaných teplákách nebo županu! Doma si konečně můžeme smýt nalíčení a vlasy stáhnout do gumičky. Už nemusíme nasazovat hezkou tvář a držet postavu. Taky pro koho.
Jak lehké je sloužit světu a konat dobro pro cizí lidi a jak těžké je pomáhat těm vedle sebe! Třeba po sobě umýt hrnek, vynést smetí, uklidit rozházené věci a neřečnit u toho. Pomoci něčím obyčejným a reálným. To se nedá. To je strašně těžké. Raději zachránit celou planetu, než maličko usnadnit život tomu, kdo je vedle nás. Protože to je poněkud otravné, není to vidět a nebudí to nadšení. Pro nás jsou ty veliké věci, veliké skutky! Jaképak nádobí a smetí!
Jak snadné je být laskavá na celý svět a na cizí lidi, usmívat se, chápat a být vstřícná! A jak náročné je být doopravdy laskavá ve své vlastní rodině! Přijímat zvlášnosti a slabosti svých blízkých, snášet jejich špatné nálady, stavy, chyby… Být doopravdy laskavá k partnerovi, rodičům, dětem, domácím zvířatům… S těmi dvěma posledními, kteří jsou nejvíc bezbranní, je to vůbec nejtěžší. Aspoň si na nich občas vylijeme všechno své napětí a podrážděnost, když to nikdo nevidí a neslyší… Vždyť oni to vydrží.
Přemýšlím, zda je k životu vlastně potřebné, být opravdu šťastná a co si pod tím představit….Já se spokojím asi s tím, že jsem spokojená….
Tak zde se musím pochlubit, že si s manželem vzájemně stále pomáháme, snažíme se i doma vypadat k světu (ovšem ráno jsem třeba do 9.hodin ráda v teplém županu).. rozhodně doma nechodím neupravená