4.den sobota
O víkendu není povinný program a po obědě můžeme jít od dvanácti do pěti na vycházku. Jela jsem v jednu hodinu vlakem do města, kde jsme měly na nádraží sraz s babičkou a dcerkou. Honza jel vlakem se mnou, zastavil se na těch pár hodin doma. Dcerka byla ráda, že mě vidí, běžela mi naproti s rozpřaženýma ručičkama a chlubila se, že jí vypadl přední zub. Říkala mi, že plakala a bylo jí smutno. Nasedly jsme do tramvaje a jely do centra, kde jsem jí na trzích koupila barevný kokosový kmen a jí se tak líbil, že se do něj hned pustila. V naší oblíbené kavárně jsme si daly já a babička čaj a malá si pohrála v dětském koutku. Pak jí babička zaplatila jízdu na kolotoči, který stál na náměstí, a já jsem musela zase spěchat zpátky na vlak, který jel před čtvrtou hodinou, abych byla k večeři zase v léčebně. Malá se mě smutně ptala: „A poč ty musíš tam být napožád?“ Vysvětlovala jsem jí, že to není napořád, ale potrvá to docela dlouho, potřebuju se uzdravit a každý víkend budu moct být na chvilku doma.
5. den neděle
Vzbudila jsem se asi v sedm a bez rozcvičky šla hned na snídani. Zalila jsem si svoje vločky a oloupala si k nim mandarinku, kterou jsme dostali včera k večeři. Honza neměl na tu svou chuť, tak mi ji dal. Udělal to ale tak významně, že mi to připomnělo úryvek z prózy, kterou jsme recitovali jako děti ve škole, už nevím, kdo to napsal: „Daroval jí pomeranč a ona řekla: Ó, já jej nebudu jísti, já jej usuším a vložím do památníku. Zdalipak také pomeranč přináší štěstí?“
Po snídani mi nabídl, jestli s ním půjdu na zdravotní procházku. Obešli jsme celý areál a on mluvil o tom, že ví, že je ukecaný, ale pomáhá mu, když se vymluví. Alespoň prý přizná, že má problém, místo toho, aby se tvářil, že je v pohodě. Někdo běhá, někdo si píše deníček, jiný něco vyrábí, kreslí, pracuje, nebo chlastá a on – kecá. Jestli někoho ty jeho řeči štvou, má to říct, on to pochopí a omezí je. Tak jsem mu řekla, jakoby žertem, že já se teda moc ozvat neumím a často ho poslouchám jenom ze zdvořilosti, protože ne všechno mě zajímá a baví. Je to pro mě ale trénink. Slíbila jsem, že kdyby už ty kecy byly pro mě nesnesitelné, řeknu mu „dost“.
Tvrdil, že je rád, že jsme se tak skamarádili a že si rozumíme. Je prý mezi námi tak akorát věkový rozdíl na fajn pokec (je mladší o pár let, ale působí, že aspoň o patnáct). O nic jiného mu ani nejde. Zjistil totiž, že není dobré navazovat v léčebně vztah. Ani se to nedoporučuje, protože intimní vztah narušuje terapii a vztahy v celé komunitě. Vykládal mi o svých plánech do budoucna, jak si zařizuje dílnu, kde by chtěl pracovat, protože jeho bývalá práce ho strašně stresovala, jak rád kreslí a staví modely. Snaží se i sportovat. Shodli jsme se, že je škoda, že o víkendu nikdo nechce chodit ven, kromě hloučku kuřaček v altánku. Jak jsme kolem nich procházeli, Honza na ně zavolal, ať jdou s námi, ale jen nad jeho návrhem mávly rukou. Řekla jsem mu ze srandy: „Je ti jasné, že odteď o nás všichni vědí, že spolu chodíme?“ Chválil mě, že mám v chůzi dobré tempo. Já jsem se celou dobu usilovně snažila držet s ním krok a moc se nezadýchávat.
Vypadá to, že si dal předsevzetí každý den někoho pochválit. Chodí po oddělení a trousí komplimenty. Líbí se mu trička (vyvinutých spolupacientek), brýle, účes, schopnost vybarvovat omalovánky a na mně, že se se mnou dobře povídá. Jemu teda jo. Vždyť ho většinou nechám, ať si mluví, co chce.
Dopoledne jsme měli volný program. Ženské na společence zase vytáhly škrob, nitě a balónky a motaly baňky. Tentokrát Jarka přivezla z domova igelitový ubrus, ať se nenadělá takový nepořádek. Přidala jsem se do toho babince, kde se probíraly „ženské záležitosti“ a umotala jednu kouli. Rozvěsily jsme všechny po křeslech a nechaly schnout.
Odpoledne proběhla canisterapie. Terapeutka (členka canisterapeutického týmu člověk-pes, terapeutem je v tomto případě vlastně pes) přivedla 3 psy: dva velké hnědé krátkosrsté ridgebacky a jednoho maličkého šedivého chrta naháče, oblečeného do pruhovaného svetru. Ten chrtík si sedl způsobně do křesla a skoro se z něj nehnul a ti dva psi prošmejdili celou místnost a pak se uvelebili na připravenou deku na zemi. Nově příchozích se žena zeptala, jestli máme doma psa a jaké máme se psy zkušenosti. Přiznala jsem, že se psů trochu bojím a ona odpověděla, že je v pořádku mít z cizích psů respekt. Tito psi jsou ale vychovaní tak, aby nikomu neublížili, a není třeba z nich mít strach. Psi se procházeli po místnosti, nebo leželi uprostřed a my jsme si je mohli pohladit. Mně při pohledu na ně začalo být smutno, chybělo mi objetí od dětí a manžela, cítila jsem divné prázdno a chtěla jsem, aby mě někdo pevně stiskl, nebo já jeho. Nestačilo mi pohladit po hřbetě psa, který se mihnul kolem mě, potřebovala bych si na něj lehnout, jak na polštář. Začaly mi téct slzy a jeden z těch velkých psů šel ke mně, vylezl na gauč, schoulil se do klubíčka vedle mě a podíval se na mě, jakoby říkal: „Co tě trápí?“ „Je mi smutno, víš“, odpověděla jsem mu a Honza a ta žena mi s úsměvem vysvětlili, že to právě pes vycítil, a přišel mi pomoct. Společně jsme ho s Honzou hladili, pes pomalu usínal a já jsem měla ruku položenou na jeho boku a cítila jsem, jak příjemně hřeje, zhluboka dýchá a jak mu bije srdce. Bylo to uklidňující. Pak jsem psovi gestem naznačila, ať si položí hlavu ke mně na klín, ale terapeutka mi řekla, že není vycvičený na sedání na klín, protože jak je velký a těžký, mohl by mě zavalit, že bych nemohla ani dýchat. Ona s ním chodí i za malými dětmi, takže tohle dělat nesmí. Postupně se mi ulevilo, a když jsme na závěr měli dát psům za odměnu pamlsek, poděkovala jsem mu.
Při obědě (docela dobrá cizrnová polévka a kuřecí stehno s rýží) byl Honza nějaký mrzutý a zamlklý. Napadlo mě, že je třeba naštvaný proto, že jsme se ráno domlouvali na hraní šipek a já jsem pak místo toho škrobila s ženskýma nitě na balónky a vyháněly jsme ho jako rušivý element našeho dýchánku, a taky aby nám ty balónky nepopraskal. On si pak chvilku házel ve vedlejší místnosti sám. Řekl mi ale, že ho naštvala „bývalá kamarádka“ – spolupacientka, která se mu líbila, i ona naznačovala, že by o něj měla zájem, ale teď s ním nechce nic mít. Chová se prý jak malé děcko, ale není divu, „když je z oddělení s mřížema.“
Předevčírem jsem v areálu léčebny u voliéry s papoušky pozdravila pacienta, nějakého staršího pána. To jsem asi neměla dělat, protože se mi hned začal svěřovat s tím, proč je tady. „Víte, mně spadly gatě“, řekl a odmlčel se, jakoby tím objasnil všechno. „Pak si pro mě přijeli policajti, volali mojí opatrovnici a odvezli mě na záchytku. Tam si mě ale nenechali a dali mě sem na vyšetření. Teď čekám už šest týdnů na rozhodnutí doktora, kdy mě pustí domů. Jsem z oddělení …“ (jednoho z těch s mřížema). Ptal se, z kterého oddělení jsem já, a když jsem mu to řekla, odpověděl: „Jo, tam jste všichni normální lidi, co?“ Pobavilo mě to a vyprávěla jsem tu příhodu skupince kuřaček v altánku. Občas za nimi zajdu na pasivně kuřáckou chvilku, když už mám z Honzových řečí hlavu jak pátrací balón.
Domluvili jsme se s Honzou, že odpoledne zase pojedeme spolu vlakem, ale já vystoupím doma. Po obědě jsme si lehla, protože tu bývám dost ospalá. Usnula jsem dost tvrdě a probudila se až o půl jedné, kdy bysme už měli vyrazit na vlak. Ťukla jsem na dveře Honzovi, ale nebyl u sebe, tak jsme vyrazila sama. Ani na nádraží a ve vlaku jsem ho neviděla. Podivila jsem se, že mi jeho společnost docela chybí. Dřív bych byla ráda, že můžu jet sama a nemusím s nikým mluvit. Anebo jsem se bála, že bude naštvaný, že jsme se tak minuli.
Doma jsem si uvařila konečně dobré kafe, na jaké jsem zvyklá, zatopila v krbu a dala si vyprat tepláky chlupaté od psů. Podívala jsem se na internet a zjistila, že se po dobu mého krátkého digitálního detoxu nic zvláštního nestalo. Ne, že bychom neměli v léčebně přístup na net, ale wifi je jenom v kantýně, a tam se mi nechce s tabletem chodit. Venkovní posezení sestává z několika lavic a stolů vybavených sklenicemi od instantní kávy plnými smradlavých vajglů místo popelníků. Jedinou povolenou radostí zdejších chovanců je totiž kouření. Když si tam na chvilku sednu, hned mě někdo osloví: „Ahoj, nemáš prosím tě cigaretu?“
Rozhodovala jsem se, do čeho se pustit. Jestli mám něco uvařit, aby to měl manžel s dětmi k večeři, až se vrátí domů, nebo raději umýt okno. Manžel mi zavolal, že budou doma asi o půl páté. Tou dobou jsem už musela zpátky na vlak. Navrhl mi, že kdybych hned teď jela do města, mohli by mě tam vyzvednout a zavézt autem do léčebny, a byli bychom spolu aspoň chvilku v autě. Sbalila jsem si do tašky mokré prádlo a vyrazila. Manžel vypadal strašně unavený, prý udělali spoustu práce. Syn byl pro změnu nachlazený, asi z toho, jak po ránu vyšel jen v pyžamu do kadibudky v lese, a dcerka překvapená, že mě zase vidí. Odvezli mě, rozloučili jsme se a manžel mi řekl, ať se uzdravuju, nebo dostanu na prdel.
Po salámové pomazánce k večeři jsme měli soukromé sledování televize, jen já a Honza. Každý seděl na svém gauči.
