10. den, pátek
 
Ráno při procházce se Honza vrátil k té večerní relaxaci. Řekl mi, že se lekl, protože nevěděl, jestli se dotýkám schválně, nebo omylem, a tak sebou cukl. Napadlo ho prý: „Ty vole, hustý. Ona na mě sahá.“ Bylo mi dost nepříjemné, když jsem se mu to snažila vysvětlit: „Promiň, že jsem ti narušila relaxaci. Stydím se to přiznat, ale…“ Na to on obrátil oči v sloup, jakoby říkal: „A jéje, už je to tady.“ „… já se prostě potřebuju dotýkat,“ pokračovala jsem. „Nemyslím to tak, že bych tě chtěla svádět, ale chci se třeba dotknout rukou, nebo vzít kolem ramen. Prostě mi chybí fyzický kontakt.“ Zasmál se a odpověděl, že teda na něj sahat můžu.
 
Na skupině Martin začal mluvit o své depresi. Bývá prý pořád unavený, ospalý, na nic nemá energii a nevidí smysl svého života. Nevěří, že by si někdy mohl najít holku, kterou by měl rád a ona jeho. Uzavírá se do sebe, neumí si říct o pomoc a ani neví, jak by mu někdo jiný mohl pomoct. Už se pokusil o sebevraždu „takovým trapným způsobem“, o kterém nechtěl mluvit, protože podle něj tento život nemá cenu. Neřekl toho moc, ale jak popisoval ten pocit beznaděje a samoty, a když jsem si vzpomněla, jak působil při večeři zoufale a zranitelně, začala jsem se cítit úplně stejně. Sevřelo se mi srdce, bolelo to a studilo a vyhrkly mi slzy.
 
Psycholožka si toho všimla a ptala se, co se děje. Vysvětlovala jsem, že ty Martinovy pocity taky znám a prožívám je právě teď. Pak se všechna pozornost soustředila na mě a já jsem se pro změnu začala cítit provinile, že se nevěnujeme Martinovi. Ostatní se mě ptali, co by mi pomohlo, a nějak jsme se s Martinem shodli, že v tom nejhorším stavu to ani nejsme schopni vyjádřit. Mně snad schoulit se do klubíčka a být jako miminko, aby mě někdo pochoval v náručí. Jenomže si o to neřeknu a nikdo neví, že by to měl udělat. Když je depka trochu mírnější, řeknu si o objetí manželovi, nebo se přitulím k dětem. Holky taky říkaly, že se rády objímají, zvlášť s dětmi, a tady by klidně objaly někoho, komu by to pomohlo. Martin uznal, že by mu objetí asi taky udělalo líp, ale nechce se objímat s klukama. To by mu bylo nepříjemné. Při objímání se ženou se zase bojí, že by mu pak bylo líto, že nemá žádnou partnerku a milenku. V rámci skupiny se dotýkat nemáme, ale dohodli jsme se, že po skončení si řekneme, kdo obejmout chce.
 
Docela se mi ulevilo, tak jsem ostatním popsala večerní relaxaci a svůj ranní rozhovor s Honzou. (On v naší skupině není, takže jsme se vlastně proti pravidlům bavili o někom, kdo není přítomen.) Mluvila jsem o tom, jak se spolu bavíme, i když mi už občas leze na nervy, jak jsem mu s obtížemi vysvětlila, že se potřebuju dotýkat, a on mi vyšel vstříc. Ta jeho reakce: „Ty vole, hustý…“ všechny pobavila a rozesmála, prý jako by ho slyšeli. Psycholožka mě pochválila, že jsem si řekla, co potřebuju, a že jsem se tak o sebe postarala.
 
Když skupina skončila, šla jsem za Martinem, jestli ho teda můžu obejmout, a on souhlasil. Myslela jsem, že to vzhledem k našemu bezmála dvacetiletému věkovému rozdílu bude objetí téměř mateřské, ale kvůli značnému výškovému nepoměru to spíš vypadalo, že se mu kolem pasu pověsilo malé dítě, nebo nějaký srandovní trpaslík. Ostatní na nás reagovali slovy: „Jé, to je hezké,“ a pak mě postupně objala Anička, Dita a Zuzka. Vytvořily takovou frontu na objímání.
 
Po obědě jsme měli domluvený společný výlet do lesa. Honza přesvědčil Marka, aby skupinku chovanců vyvezl autem někam do přírody, že se tam na hodinku dvě projdeme. Zval mě, ať jedu s nimi, já jsem do lesa chtěla, ale když to nakonec dopadlo tak, že jeli samí kluci (Marek, Martin, Honza a Rosťa), začalo mi to být docela trapné. Zvlášť když ráno na komunitě Honza oznámil, že nás vylákal do lesa a všichni se rozesmáli. Martin dlouho jet nechtěl, i když by mu výlet prospěl, ale nesnese se s Honzou. Občas jsem měla pocit, že i já mu vadím, když se s Honzou bavím, ale prý to tak není. Honzovy průpovídky komentuje Martin ironickými poznámkami. Když se ho ráno u snídaně Honza vesele a bezelstně ptá, jak se vyspal, odpoví s úšklebkem: „Blbě, jako každou noc.“ Nakonec ho Marek a Rosťa přesvědčili, aby jel s námi a on na Honzovo nadšené: „Jé, to je fajn, že jsi tu taky,“ odpověděl: „Díky, to pro mě fakt moc znamená.“ Kromě toho špičkování spolu ti dva nemluvili.
 
Nacpali jsme se do Markova auta, já jsem seděla vzadu mezi Martinem a Rosťou, bylo tam málo místa a chudák Martin se celou cestu choulil k oknu, abychom se na sebe moc nemačkali. Pořád jsme se vzájemně omlouvali, jestli je to tomu druhému nepříjemné. Na zpáteční cestě chtěl už sedět vpředu. Dojeli jsme k prameni kyselky. Já si to místo pamatuju jako uprostřed lesa, ale teď tam žádný les nebyl, jenom pár suchých kmenů a pokácené klády na zemi. Trochu jsme se napili kyselky, teda jenom já z dlaní a Honza si napustil vodu do lahve. Ostatní se báli, co s nimi kyselka udělá, a tak ji radši nepili. Vyrazili jsme do kopce, kde na louce stojí větrné elektrárny. Chtěli jsme dojít až k nim, ale cesta vedla jinudy a my jsme už neměli tolik času. Vraceli jsme se zpět, když už se skoro začalo stmívat.
 
Tentokrát si dozadu sedl Honza a galantně se odmítl připoutat, když já jsem uprostřed neměla bezpečnostní pás. Žertoval, že se budeme cestou držet. Kluci mu navrhli, ať se oba připoutáme jedním pásem. To mě pobavilo a řekla jsem, že by to byla bondage a tu tady nechci provozovat. Honza nevěděl, co to je. Začala jsem mu to vysvětlovat a Marek se otočil od volantu a zeptal se ho: „Ty se nedíváš na porno?“ Pak jsme začali ze srandy vymýšlet, jaké by bylo pro Honzu strašné mučení, kdyby byl svázaný a měl v puse roubík, aby nemohl mluvit. Já jsem se do té představy tak zabrala, že jsem navrhla, že bychom mu mohli před očima lámat pastelky. „V tom případě nesouhlasím s roubíkem,“ ozval se Martin. Chtěl by prý slyšet jeho zoufalé výkřiky. Mně řekl, že netušil, že jsem taková sadistka. Odpověděla jsem mu, že jenom předstírám opačný pól.
 
Na zpáteční cestě jsme se zastavili na nákup jídla a pochutin (hlavně zeleniny) a večer se zase dívali na televizi.

0 Komentářů

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account