Spisovatelka a překladatelka Alena Mornštajnová patří mezi naše nejčtenější současné autory. Její zatím poslední knížka Hana nadchla všechny generace. Je v ní totiž to hlavní, po čem všichni toužíme. Naděje. Jaká ale ve skutečnosti je autorka knih Slepá mapa, Hotýlek a již zmiňovaná Hana? V co sama doufá?
Už je to pár měsíců, co vyšla vaše zatím poslední knížka Hana. Podle ohlasů, které sklízí nainternetu a sociálních sítích, to vypadá, že jde o vaši zatím nejúspěšnější knihu. Je to pravda?
Kniha Hana opravdu vzbudila velkou pozornost, což mě samozřejmě těší. Velkou popularitu získala i mezi booktubery. Mám velkou radost, že dokázala oslovit všechny věkové skupiny, ženy i muže. Ale byla jsem spokojená i s ohlasem na předchozí dvě knihy – Slepou mapu a Hotýlek.
Proč si myslíte, že je Hana tak úspěšná?
Částečně je to určitě tím, že to byla moje třetí kniha a čtenáři o mně už vědí. Možná je pro ně přitažlivý pohled na historii z úhlu pohledu obyčejného člověka. Možná je zaujal příběh dívky, která měla své sny a představy o životě, ale nebylo jí dovoleno je naplnit. Možná je to tím, že Hana je kniha nejen o útrapách, ale i o tom, že každý život má smysl. Je to příběh o naději.
O naději nejen rádi čteme, ale je součástí i našeho reálného života. Vnímáte to tak i vy?
Ano. Bez naděje se nedá žít. Bez naděje se nedá jít dál, o cokoli usilovat.
Už pracujete na další knize?
Když dokončuji knihu, většinou už v hlavě nosím nápad a téma dalšího románu. Někteří autoři tvrdí, že příběh nepotřebují, ale já chci, aby mé knihy měly nosný děj a myšlenku. Než začnu psát, dlouho o knize přemýšlím, mám představu nejen o příběhu, ale i o myšlence, kterou jím chci vyjádřit. Příběh bez hlavní myšlenky by byl prázdný, povrchní.
Prozradíte o čem bude?
Teď píšu příběh o složitém vztahu otce a dcery, o tom, jak si lidé, kteří se mají rádi, mnohdy nevědomky ubližují. Je to kniha o vzájemné komunikaci, o slovech. Protože pracuji s jazykem, uvědomuji si sílu slova. Slova jsou mocná zbraň. To, co vyslovíme, může ublížit, poznamenat vztah navždy.
Myslíte, že si to lidé v dnešní době uvědomují? Občas mi přijde, že vnímají sílu svých slov, ale zároveň si neuvědomují, jak moc jimi mohou ublížit.
Nechci zevšeobecňovat, ale k napsání knihy mě vedlo právě přesvědčení, že si málokdo uvědomuje, že vyřčené slovo nelze vzít zpátky. Zaryje se do paměti a škoda je napáchána.
Co vás na psaní nejvíc baví?
Když začínám psát, znám přibližně směr, kterým se bude příběh ubírat. Ale nikdy nevím úplně přesně, jakou cestou mě postavy k cíli dovedou. A to je na psaní to nejzajímavější. Jsem ráda, že pro mě psaní není povinnost nebo nutnost. Nevisí nade mnou hrozba termínů, a pokud bych se rozhodla, že psát nebudu, tak nemusím. Ale já mám ráda chvilky klidu a ticha u počítače, kdy jsem sama jen se svými myšlenkami a svým příběhem. O to raději se potom vracím mezi lidi. Mám ráda i besedy se čtenáři. Je to pro mě příjemná zpětná vazba.
A nejméně?
Rozhodně korektury. Chápu, že korektury jsou nutné. Pohled člověka, který čte příběh jinýma očima než autor, je nesmírně užitečný a prospěšný. Ale já se nerada vzdávám čehokoli, co jsem kdy napsala. Nerada cokoli měním. Naštěstí jsem nikdy nemusela dělat větší změny a s odstupem času sama vidím, že zásahy byly ku prospěchu věci. Při korekturách ale musím číst svůj příběh stále dokola, snad desetkrát, a to mě nebaví, protože dopsáním pro mě román končí a já už přemýšlím nad dalším tématem.
Takže si už své knihy nikdy nečtete? Ani s odstupem několika let?
Ke knihám se vracím jen na besedách a veřejných čteních. Je to zvláštní situace, protože tou dobou už žiji knihou, kterou právě píši, ale mluvím o knize, se kterou jsem se rozloučila před rokem i víc, když jsem ji odeslala do nakladatelství.
S jakými nejzajímavějšími ohlasy jste se kdy setkala? Řekl vám někdo něco, co vás skutečně překvapilo? Co si pamatujete dodnes?
Napsala mi paní, jejíž maminka sloužila v rodině skutečných Hellerových (z knihy Hana, pozn. red). Vyprávěla mi jejich příběh a doplnila některé střípky, které jsem neznala. Byl to pro mě velice silný moment. Obecně mě ale zaskočilo, jak moc kniha čtenáře oslovila a zapůsobila na jejich emoce.
Které knihy čtete nejraději?
Jsem vášnivá čtenářka, čtu opravdu hodně a často mám rozečtených i několik knih najednou. Dá se říct, že dávám přednost knihám s příběhem. Nevyhýbám se ovšem žádnému žánru, ale obzvlášť ráda mám autobiografie.
Čí například?
Obecně zajímavých lidí, především spisovatelů. Nedávno jsem četla Čas mého života o Jeromovi K. Jeromovi, miluji Vlastní životopis od Agathy Christie a chystám se na Válečné deníky Astrid Lindgrenové.
Máte nějaký vzor?
Myslíte spisovatelský? Ne, to opravdu nemám. Chci jít svou vlastní cestou.
A mimo spisovatelský okruh?
Ne.
Čím jste chtěla být, když jste byla malá?
Milovala jsem knížky a chtěla jsem dělat cokoli, co bude mít s knihami něco společného, pokud možno knihy psát nebo ilustrovat. I proto jsem vystudovala jazyky, protože překládání má ke psaní velice blízko a je skvělou jazykovou průpravou.
Jako malá jsem měla o psaní krásnou romantickou představu, v níž spisovatelka sedí v klidu u velkého psacího stolu s výhledem do upravené zahrady, píše a občas zvedne zrak k oknu, aby odpočinula očím a načerpala inspiraci. Částečně se mi to splnilo. Sedím u malého psacího stolu před velkou obrazovkou počítače a občas přes monitor nakouknu oknem do zanedbané zahrady, která ve mně místo inspirace probudí těžké výčitky svědomí, že jsem to nechala zajít tak daleko.
*********
Celý rozhovor najdete na http://www.dailycoffee.cz/alena-mornstajnova-neni-nic-horsiho-nez-splneny-sen/
