Autorské stříbrné šperky Lubor Baum jsou synonymem čistých, jednoduchých linií a kvalitně provedené práce. Jejich autor, šperkař, nožíř, zámečník, automechanik a – doplňte si všechny možné řemeslné práce, které vás napadnou – šperky tvoří více než dvacet let. Jde si svou vlastní cestou, která začala stěhováním zlatnického stolu a studiem tohoto krásného řemesla, jímž Lubor Baum žije a které je pro něj stále velkou výzvou. Rád by ho jednou předal jedné z dcer.
Lubore, co pro vás znamená design?
Když se řekne design, tak si představím dobře udělanou lopatu nebo krumpáč. Dobře se drží, dobře se s ním pracuje… pro mě prostě odjakživa byla synonymem designu ergonomie. U šperku to mám ale jinak, šperk musí být nejen dobře nositelný, ale i krásný. Design je pro mě tedy i určitá služba lidem a řemeslu. Jako šperkař se snažím vyrobit něco krásného, ale zároveň nositelného, neotřelého a také nového. A zvlášť u šperků je to těžké, není to spotřební zboží ani průmyslový design. O design, určitý rukopis se ale samozřejmě snažím. Mám rád jednoduché věci a zákazníci mnohdy říkají, že je znát, že to dělá chlap. Nejsem příliš na kytičky, vycházím z čistých linií a geometrie. Mám rád minimalismus. A tohle všechno je pro mě design. Můj design. Můj pohled na design.
Je v Česku těžké se v tomto oboru prosadit?
Řekl bych, že ano, je nás poměrně dost. Zajímá mě, co dělají ostatní, stále objevuji nové výborné šperkaře. Konkurence je to pro mě veliká také proto, že jsem takový samouk. O to je to pro mě obtížnější, musím se s tím denně vyrovnávat, je to složitější. Díky tomu vyrábím od počátku šperky, které by mě ve škole dělat nenaučili. Vlastním poznáním jsem dospěl k novým postupům i novým formám a vykoumal jsem pro sebe různá – nová uchycení kamenů, která nenajdete nikde v učebnicích. A jsme znovu u designu. Mohu říct, že tato cesta je dobrá, i když těžší. Vřele doporučuji!
Jak jste se dostal k výrobě šperků?
Jsem původně zámečník a automechanik, a že jsem se dostal ke šperku, byla velká náhoda. Kamarádovi, se kterým jsem pracoval, jsem pomáhal stěhovat dílnu a přesouvali jsme zlatnický stůl. Originální zlatnický stůl je patvar a mě ten kus nábytku zaujal. Dozvěděl jsem se, že jeho žena je zlatnice a ta mě také později do tohoto řemesla postupně zasvěcovala. Dá se říct, že mě to chytlo od první chvíle. Je to zámečničina, ale v malém, a když má člověk určitou fantazii… odmalička jsem po všem čmáral, maloval jsem. Vytvářet nové tvary a nové věci, mít nápady, to mi nikdy nedělalo problém, a tak výzvy kamarádovy ženy-zlatnice, že bych o tom mohl přemýšlet, že by mě rádi zaměstnali, jsem se okamžitě chytil a po pár měsících jsem k nim nastoupil. Byla to legrace, protože jsem si ze začátku moc peněz nevydělal, všechno mi trvalo třikrát déle, ale opravdu mě to bavilo a já jsem nějakou životní změnu hodně chtěl. A dneska je to více než pětadvacet let, co se věnuji šperku, od roku 1993. Po třech letech jsem od nich ale odešel. Měli jiný vkus, vyrábělo se do klenotnictví, kde se prodávaly věci, které mi nic neříkaly. Trápil jsem se. Řemeslo se mi líbilo, ale ten přístup k designu, ten jsem měl odlišný. Poté jsem pracoval sám na sebe, ale byl jsem také nucený udělat si školu, získat výuční list kvůli živnostenskému listu. Prošel jsem školou uměleckých řemesel v Praze. Nebyl to však žádný problém, i když jsem byl starší a nechtěl jsem se nic moc učit. Hodně jsem chvátal a těšil se, až začnu pracovat. Bylo to rychlé, hektické a vše se mi splnilo!
Je obvyklé, že jsou šperkaři muži?
Nevím. Je pravda, že řemeslu se věnuje hodně výborných chlapů – šperkařů. Ale mnohdy není poznat, zda šperky dělá žena, nebo muž. My, muži, máme asi výhodu, více fyzické síly, že zpracovávat kov pro nás není takový problém. Ženy mají ke šperku mnohdy jiný přístup, jiné cesty, a jejich šperky mohou být, nebo jsou jemnější a křehčí. Mohou si pomoci různými technologiemi, existuje třeba 3D tisk, laser, odlévání. Mají, věřím, větší cit pro měkké materiály jako papír, krajka, či třeba plsť. To hodně obdivuji… Já pořád vycházím z techniky, kdy všechno zpracovávám za studena, tvaruji – tepu, řežu, sestavuji a pájím do sebe. Ale není to pravidlo, vždycky mě příjemně překvapí, když žena dělá úžasné, až kovářské věci. O to větší je můj obdiv k ženám a jejich tvorbě, že zvládají to, co muži, nebo mnohdy daleko více. Nedá se říci, že šperky dělají ženy nebo muži.
Stalo se vám, že si od vás nějaký muž koupil „ženský“ šperk?
Ano, stává se to. Některé šperky dělám vysloveně pro muže a některé „ženské“ jsou vyrobené jen ve větší velikosti, protože se mužům líbí. Hlavně se však snažím vycházet ze základních geometrických tvarů a je vidět, že to funguje pro obě pohlaví.
Vy sám se nezdobíte, nadchlo vás tedy hlavně šperkařské řemeslo?
Lákala mě hlavně ta práce. Tvorba, práce s materiálem, poznávání různých materiálů a to, co člověku dovolí. A co se týče zdobení, tak to u mě nikdy nebylo na prvním místě. Koupím si raději třeba dobré boty…Ten proces výroby sám o sobě stačí, to jsem šťastný. A pokud to ještě někdo další ocení, tak je to fajn. Nekoukám hned na to, jak to bude vypadat, to není to první. Baví mě ten rituál a tak to mám v životě se vším. Rád poznávám nové věci, jsem schopný kutit pro dům i zahradu, nábytek, nebo věci do domácnosti a ohromně se tím bavit.
Obklopujete se rád designovými kousky?
Design mě zajímá, myslím zejména ten „každodenní“. Přemýšlím o věcech, které mě obklopují. Řadu věcí v domácnosti jsem si vyráběl sám. Můj dům je můj otisk. Lidé se mě ptají, kdo mi dělal projekt a já říkám, chlubím se, že vše sám. Baví mě pracovat s jakýmkoliv materiálem, baví mě i zedničina, když to dělám pro sebe. Takže odpověď je určitě ano. Poté si ale rád koupím i něco, co se mi líbí, co nutně potřebuji a jsem schopný za to utratit i víc peněz. Udělám si radost.
Líbí se vám šperky na ženách?
Samozřejmě, žena bez šperku, to je jako…nenapadá mě žádné chytré přirovnání. Po ženách, co nosí, samozřejmě koukám, zajímá mě, jak byl daný kousek vyrobený. Někdy třeba na ženě vidím úplně jednoduchou bižuterii, cetku, kus plastu a nemá to chybu. Barevně nebo tvarově k dané ženě sedí a moc jí sluší, ale já mám jiný přístup a tak porovnávám, jak by se to dalo udělat jinak. Třeba šperk vyrobit z dražšího kovu, trvanlivého materiálu, aby byl léta krásný, vydržel – uměl stárnout, použít hezký kámen, uplatnit dobré řemeslo, zkrátka povznést tenhle jednoduchý, mnohdy banální tvar do hezkého šperku. Takhle přemýšlím, ženy mne velmi inspirují.
Kde jinde se inspirujete, sledujete tvorbu někoho konkrétního?
Tvorbu celkově sleduji hodně, nejen šperkaře, ale třeba i výtvarné umění, rád utrácím za dobré knihy, takže inspiraci čerpám odevšad. Žiji na malém městě, chodím denně do přírody a inspirace přichází sama. Jednoduché tvary, jako třeba prsten – kruh: nad tím se nedá moc přemýšlet a vymýšlet něco převratně nového. Ono to vždy přijde zvenčí, v drobných detailech, které člověk vidí třeba v té přírodě. A často se snaží přenést to do šperku, což se občas povede.
Vznikají u nás kvalitní řemeslné výrobky?
Jistě. Ano. Sleduji to a po celém světě stále vznikají úžasné věci. U nás se občas píše o špercích a designérech, kteří nejsou nijak světoborní, je to taková ta „česká kotlinka“ a někdy je to úsměvné, ale úspěch přeju všem. Každý má prostě jinou míru sebepropagace a potřebu se prosazovat. Ale máme u nás skvělé šperkaře, to je bez debat!
Umí Češi a Češky nosit šperky?
Zažil jsem období – to bylo v době, kdy jsem vplul do šperkařského řemesla – , kdy mi šperky nic neříkaly. Zdály se mi mnohdy až nevkusné. Za ty roky se to ale zlepšilo. Řekl bych, že to, co nosí ženy dnes, je opravdu slušivé, umí si koupit hezký šperk. Mladá generace má na šperky čuch, má styl. Starší generace, nebo řekněme generace má, někdy stále tápe. Nechci nikoho urazit, je to jen můj názor, ale občas by se hodilo, a pro nás všechny stále platí, moudré: Méně je více!
Jsou zákazníci ochotni platit za vaše výrobky?
Kdo chápe rozdíl mezi komercí a autorskou tvorbou, určitě ocení můj šperk a kupuje si jej s jistou radostí. To mne vždy moc potěší a posílí. Zákazníka je potřeba hýčkat a je dobré mu osvětlit, co kupuje a jak šperk vznikal. Mnohdy má šperk svůj příběh. Velké díky marketům, jako je tento. Je spousta šikovných lidí, kteří opravdu tvoří, dávají do svých výrobků srdce. Zde to rozhodně vidět je.
Vyrábíte i nože…
Je to spíš záliba, nemám na to příliš času a ani vybavenou dílnu, takže se rodí, jak se říká, na koleně. Nožíři, co znají moji tvorbu, ji oceňují, i když je to pro ně úsměvné, nechápou, jak nože takto můžu vyrábět. Ale i mezi nožíři je velká konkurence. Mám pár přátel, kteří vyrábí řemeslně dokonalé nože. Těm se rozhodně nemůžu rovnat, ve srovnání s nimi nejsem žádný nožíř, ale mám tu práci rád a občas nějaký nůž vyrobím. Nápady stále jsou.
Kolik jste už kousků, ať už šperků nebo nožů, vyrobil?
Já to samozřejmě nepočítám, ale evidenci si vést musím, takže bych to dohledal. Vím, že jsem za deset let, podle počítadla na webu jednoho portálu, prodal přes tisíc šperků. Příjemné číslo, ale nic to neříká. Jde mi hlavně o kvalitu. Levné šperky se samozřejmě prodávají v daleko větším množství než věci kvalitní. Je to samozřejmě i o penězích, pěkný a opravdu kvalitní šperk si člověk koupí jednou za čas.
Jste teď profesně spokojený?
Vždy to může být lepší, ale spokojený jsem a byl bych rád, kdyby to tak vydrželo. Moje přání je, abych u práce hezky zestárnul. Stále dobře viděl, což není úplně utopie. Zůstala mi stále dětská hravost, jak říká má moudrá žena. A mé největší přání? Mám tři dcery, všechny šikovné, a jedna z nich se šperkařinou koketuje. Mým přání je, aby jednou třeba navázala na mou práci.
Práci Lubora Bauma můžete sledovat na jeho webu.
Pravidelně se objevuje také na Dyzajn marketu a chybět nebude ani tom prosincovém, který se koná o víkendech 8.-9. a 15.-16. prosince 2018 na náměstí Václava Havla u Národního divadla.
