Po téměř šesti letech doma s dětmi se mi podařilo konečně vyladit některé mé odvěké domácí boje s větrnými mlýny. Třeba mít doma uklizeno, nelovit oblečení v koši se špinavým prádlem, nezačínat den řevem nebo nekončit den s pocitem, že mi to všechno přerůstá přes hlavu. Ne. Nemám recept na to jak to všechno zvládat a přijde zase to přehodnocování priorit, ale výrazné zlepšení zaručuju. Jen se připravte, že si chvíli budete připadat jako autista. Prostě některé věci musí být přesně tak a ne jinak, a pak je vám dobře.
1) Zázračné ráno
Před pěti lety bych se vám vysmála. Jako já? Dobrovolně vstávat o hodinu dřív než je nutné? Před rokem už mi to šrotovalo v hlavě. Před čtvrt rokem jsem to prostě udělala. Nastavila jsem budík o půl hodiny dřív, než je nutné vstát s dětmi. Nemedituju, neopakuju si zázračné afirmace, nečtu motivační knihy, ale prostě vstanu, vykonám ranní hygienu, převléknu se, napiju, v době karantény si dám ranní jógu pro pevné nervy, a jsem připravená skočit do toho kolotoče s dětmi. Mým cílem je vstát skutečně o hodinu dříve, cvičit i mimo karanténu, nasnídat se a přečíst si nejdůležitější zprávy.
Výsledek? Mnohem lepší pocit ze sebe samé, protože jsem probuzená, zvládla jsem v klidu uspokojit vlastní potřeby, můžu si v případě nouze odškrtnout pohybovou aktivitu a nepřipadat si jako břídil, někdy se dokonce namaluju, a seznam věcí, které mě rozhodí, se opravdu výrazně krátí. Minimálně do deseti dopoledne jsem milá a laskavá maminka. I v karanténě.
2) Zázračný večer
Celá moje ranní procedúra by byla k ničemu, kdybych si už večer některé věci nepřipravila. Tak například pokud to jde, nejdu spát, dokud neuklidím běžný bordel a nemám na ráno připravenou čistou a volnou kuchyň. Můj muž z toho šílí, ale empiricky potvrzeno: bordel, který tam necháš večer, se ráno ještě ztrojnásobí a rozhodně ztrojnásobí i seznam toho, co tě může rozhodit i po zázračném ránu.
A třeba připravit dětem večer oblečení – taková blbost, ale co to ušetří času a nervů… i v karanténě.
Výsledek? Zázračné ráno není v čudu, jakmile přijdou každodenní povinnosti.
3) Zázračná myčka
Zatímco pravidlo čisté kuchyně si držím, co si pamatuju, tuhle autistickou vychytávku jsem našla na Pinterestu, když jsem hledala inspiraci pro bod číslo pět. Je to blbost, ale mě to prostě nenapadlo. Pustit večer myčku. I když by se do ní ještě něco málo vešlo, možná nádobí po snídani. V reálu ji totiž po snídani nikdy nezapnu a že je plná, zjistím až s kuchyní plnou špinavého nádobí při přípravě oběda. A už mi to roste přes hlavu, už ječím, už mi vadí úplně ale úplně všechno a už je to v háji.
Výsledek? Zvyšuje se pravděpodobnost, že budu mít pocit, že svou kuchyň zvládám udržovat v čistotě a jsem tudíž dobrá hospodyně, dobrý člověk superžena!
4) Zázračná pračka
Stejná historie jako v předcházejícím bodě. Blbost vyčtená z Pinterestu. A totiž jednou denně zapnout pračku. Pokud je teda co do ní dát. A samozřejmě ji klidně můžu zapnout i víckrát, když je potřeba, autismus vocaď pocaď. Opět je to blbost, ale pomůže. Dřív jsem si nechávala praní na jeden den. Třeba osm praček. Samozřejmě jsem to nestíhala prát, natož sušit, natož rovnat. Taky byly dny, kdy jedno z mých dětí nemělo nějakou část oděvů čistou. A pokud jsem to ten den nakonec stihla, omdlívala jsem při pohledu na znovu se plnící koše se špinavým prádlem… Copak to nikdy neskončí? Neskončí.
Výsledek? Samozřejmě máme pořád stejně špinavého prádla, ale koše málokdy přetékají a děsí mě. Taky se zvyšuje pravděpodobnost, že děti budou mít aspoň jedno čisté tričko nebo ponožky. A vlastně na to celé pak nemusím moc myslet.
5) Zázračný seznam
Tuhle vychytávku sdílím jen s podobně úchylnými kamarádkami nebo lidmi, kteří mě budou mít rádi i tak. Mám napsaný seznam úkonů v domácnosti a jak často je třeba je vykonávat. Týdně, co 14 dní, každý měsíc, čtvrtletně, dvakrát do roka, jednou za rok. A u toho odpovídající počet teček a odškrtávám si. Ano, to je úchylné, ale já ráda odškrtávám. Vykonaná práce je hmatatelnější. Když ze mě někdo tahá rozumy, ptá se, co si tam vlastně píšu. Nic tajného nebo objevného. Obyčejné věci. Hlavně ty, které vím, jak často je potřeba dělat, ale ten čas tak utíká, že to znovu udělám, až bude fakt nejhůř. Třeba jednou týdně musím skutečně zalít kytky. Upomínka v telefonu jednou za tři dny totiž nezabrala. Mám tam i položky jako umýt kliky, projít obsah lednice, odvápnit spotřebiče nebo vyprat chrániče matrací. Jasně. To jsem dělala vždycky. Akorát často až když spotřebiče hlásily chybu a ke klice se přilepila návštěva.
Výsledek? Stále nemáme doma perfektně uklizeno, jelikož tu prostě žijeme, ale bordel mi nepřerůstá přes hlavu. Prostě není uklizeno, ale nemáme bordel. Rozumíte? Takže třeba vchodové dveře umyju dvakrát do roka, protože je to cca potřeba, a ne proto, že sousedka právě hypnotizuje blíže neidentifikovatelnou skvrnu, která tam zjevně už nějaký ten pátek je, ale já si nevšimla.
—-
A vlastně si ani nemyslím, že jsem pedant nebo autista, protože tohle mám ráda. Naopak díky tomuhle na spoustu věcí prostě nemusím myslet. A řešit je, když se to nejmíň hodí. Nebo se stydět, když návštěva trvá na tom, že cosi vyloví z pod gauče. Nebo doufat, že mě nemají za flákače, když některé neduhy našeho domova “setrvávají opakovaně v neuspokojivém stavu”.:)
Zdravím všechny podobně vyšinuté, fakt to zkuste, funguje to!
Photo by Skitterphoto from Pexels
