Zahrádka ve zmatku: Když se vše sype a žádná zelenina nechce dozrát
Jak moc jsem byla natěšená na vlastní zahrádku, vypěstovanou zeleninu a voňavé bylinky, tak moc mě to zase přešlo. Tak popořadě…
Jak už víte, přestěhovali jsme se (za pár týdnů tomu bude rok) s myslivcem do svého (ne tak úplně, co je dneska zadarmo) domečku ještě jižněji, než jižně. Domeček měl zahradu a tři zeleninové záhonky se skleníkem. Proklínala jsem podzim, chtěla jsem jaro. Chtěla jsem už něco pěstovat a vypěstovat. Netrpělivě jsem nakupovala semínka už v únoru, sela už v březnu a sázela ven ještě před posledníma mrazíkama. Takže půlka první úrody byla nenávratně v prdeli. Poučena z chyb, s další zásobou sazeniček jsem počkala ještě pár týdnů.
Papriky, které dostaly čestné místo ve skleníku, byly téměř dva měsíce stejné velikosti a struktury. Nechtěly se hnout. Já zpívala, tančila, prosila a zalévala. Nic nepomohlo. Našla jsem pytlíček od semínek a dozvěděla se, že papriky, které jsem dala do skleníku a které se mi teď vysmívaly přímo do ksichtu, jsou vlastně polní. V euforii konečně vystavených semínek v obchodě, jsem prostě brala všechno, co mi přišlo pod ruku. Nakonec se jim mě zželelo a začátkem srpna začaly tvořit poupata. A dneska? Dneska už nevím, co bych z nich ještě…
Druhou krásnou zeleninou v mém skleníku jsou okurky (hadovky, od slova dlouhé, zelené a dobré, tak akorát do šopáku). Na plazivé rostlinky jsem připravila síť, zakoupenou ve specializovaném obchodě, speciálně učenou na okurky. Síť se během okurkové sezóny několikrát roztrhla pod náporem těžkých rostlin. Dnes je z ní poslepovaná pavučina, která sotva ještě něco unese. Plody okurek, na které jsem se těšila nejvíc, jsou hořké, malé, tlusté a napůl žluté. Zase něco špatně? Letěla jsem pro pytlíček (už nikdy si je nebudu schovávat). Na pytlíčku stálo: Okurky salátové. No a? Copak to je rozdíl?
Tak prý je! Salátovka je dle všech zahradníků něco naprosto jiného, než hadovka. Děkuji za ponaučení. Od kdy???!
Jediné, co ve skleníku sklízí úspěch je bazalka, ale o tom už bylo řečeno jinde.
Přejděme nyní ven, na zeleninové záhony.
První záhon nese tíhu rajčat. Stále zelených, nečervenajících, tvrdých rajčat, které praskají a hnijí, aniž by zkusili aspoň trochu dozrát. Už je ani nepleju, když oni kašlou na mě. Hned vedle se krčí mrkev, petržel a pórek. Pórek se teda nekrčí, ten hrdě a jako jediný ční ve výšinách a čeká na konec letních dní, aby mohl pořádně dozrát. Stejně vděčná zelenina jako pórek, je i celer. Tak jak jsem ho zasadila, tak si roste. Krásné a voňavé, zelené natě a hlína už se začíná vzdouvat od toho, jak se dělají bulvy.
Bylinkový záhonek mi dělá radost. Ten skoro nemusím plejt. Možná je ta vůně tak omamná, že se jí plevel prostě bojí.
Shrnutí? Opět se projevila v plné síle má nejhorší vlastnost. Lenost spojená s nedostatkem disciplíny, dotáhnout něco do konce. Musím se fakt hecnout, abych šla tu zahrádku nějak zkulturnit. Někdy zůstane jen u toho hecování. Babi, promiň!
Zdroj foto: Pixabay.com
