To jsem takhle jednou míchala kupovanou omáčku na chicken korma…
No ano, kupovanou. Původně jsem si chtěla uvařit vlastní, ale znáte to – chybí vám tohle nebo tamto a kvůli jednomu obědu, zvlášť když ho vaříte jen pro sebe, přece nebudete kupovat pytlík koření, které pak stejně na nic jiného nepoužijete… A navíc ten postup! Různé recepty, které jsou všechny stejné a přece každý trochu jiný! Navíc se ve svých sedmadvaceti stále považujete za kuchařku-začátečnici…
To je ta kupovaná flaška nakonec docela sympatická. Obzvlášť když ji otevřete a ucítíte tu typickou vůni, která vás rázem přenese zpátky za kamarádkami do indické restaurace.
Ale jak jsem tak míchala, najednou jsem si řekla: Co bych na tom vlastně nezvládla? Vždyť je to všechno jenom o lenosti a surovinách, které se mi nechtělo kupovat! Tak by mi zbyly, no a co? Použila bych je příště, až bych zase chtěla objevovat indickou kuchyni. Nebo třeba nějakou jinou kuchyni. Na světě jich je! A proč bych vlastně nezkusila každou z nich?
A bylo to.
Do hlavy se mi vloudila neodbytná myšlenka: co kdybych zkusila uvařit nějaké jídlo z každé země na světě?
Věděla jsem, že mám sklon k tomu, nechat se pohltit myšlenkou, kterou pak nedotáhnu do konce, proto jsem to nechala být. Tedy chtěla jsem to nechat být… Ale ta myšlenka se pořád a pořád vracela a já nakonec podlehla. Z wikipedie jsem si stáhla seznam států světa, ve wordu ho hodila do tabulky a ke každé zemi začala přiřazovat recept (tato činnost je ostatně stále v procesu).
A moje osobní výzva byla na světě!
Pokusím se uvařit jídlo z každé země světa.
Tedy, ne úplně z každé. Vynechala jsem třeba Vatikán, pár malých afrických zemí, “Stánů” a takových těch ostrovních pidizemiček, o kterých ani nevíte, že vůbec existují. Ale i tak můj seznam aktuálně čítá 131 zemí.
Stanovila jsem si jen jednu podmínku: jídlo pro pro mně musí být poživatelné. Jsem docela vybíravá. Ochotně vyzkouším různé koření, zeleninu, luštěniny a podobně, ale rybí maso a mořské plody do mně nikdo nedostane, ať by byly sebezdravější. Podobně jsem na tom s červy, pavouky a dalšími typickými pochutinami Asie a Afriky. Ostatně, nemá cenu vařit něco, co nikdo nesní. Takové plýtvání prostě nemám ráda…
Teď už zbývá jediné – začít vařit. Tři recepty už jsem vyzkoušela, na čtvrtý se chystám dnes. Ale ta větší část je pořád přede mnou. Tak mi držte palce a já se s vámi o své “kulinaření” podělím 😉
Možná ještě jedna poznámka na konec: žádný z receptů nebude pochopitelně můj (s výjimkou české kuchyně). Hledám je na internetu, na českých i zahraničních webech, ale nejčastěji na youtube. I když jim většinou nerozumím, přece jen je pro mě lepší celý ten proces vidět.
