Kdyby lichořeřišnice neměla tak atraktivní květy, jistě by patřila mezi zeleninu. Mladé listy, poupata, květy i plody mají příjemně kořenitou chuť připomínající řeřichu či ředkvičku; velké květy jsou jedlé, a tak nejen zdobí zahradu či balkon, ale mohou se stát netradiční ozdobou pokrmů. Pupeny a nezralá semena se nakládají do kyselého nálevu jako kapary, mladé výhonky a listy slouží jako koření. Tinktura ze semen a poupat je považována za přírodní antibiotikum.
Domovinou téhle pestrobarevné květiny je Jižní a Střední Amerika. My známe žluto-červenou variantu, ale za oceánem se vyskytuje přes dvě stě druhů lichořeřišnice, z nichž je ovšem oficiálně uznaných jen 88. Další jistě čekají na objevení. Nejodolnější lichořeřišnici najdeme v Chile, roste až do výšky 3 300 metrů nad mořem a přežije i mrazy klesající k 15 stupňům pod nulou. V Česku se ale téměř výhradně pěstuje lichořeřišnice větší.
Léčivé účinky lichořeřišnice objevili domorodí obyvatelé Ameriky, kteří ji využívali pro dezinfekci ran. V polovině 16. století se lichořeřišnice dostala do Evropy. Přivezl ji španělský botanik Nicolás Monardes. Začalo se jí říkat ‚indická řeřicha‘, protože v té se pro Ameriku používalo výrazu Západní Indie. Odtud nejspíš pochází i časté zaměňování lichořeřišnice s řeřichou.
Lichořeřišnice je skvělá. Sama ji používám v kuchyni už několik let. Nejen že je velice chutná, ale hlavně i zdravá. Já jsem si teď nedávno například koupila takové kapsle s extraktem z lichořeřišnice a myslím si, že například na posílení imunity v podzimním odbobí asi není nic moc lepšího. Všechny nemoci se mi tento podzim a zimu vyhly. 🙂