Má dcera mě hodně naučila.
Mám za sebou 3 roky mateřství a za tu dobu, v nové roli, jsem se toho mnoho naučila.
První měsíce po porodu byly dost náročné. Zpětně se vůbec divím, že jsem to zvládla. Období poporodních depresí dnes vnímám jako tu nejúžasnější lekci života. Byla to jízda. Každý den kousek po kousku odkrývat nová tajemství a seznamovat se sama se sebou, se stránkami, které jsem dosud neznala.
Po čtyřech měsících jsem se odrazila ode dna a rozhodla se, že dál už to nejde. Už mi v té jámě lvové nebylo dobře. Dítě dost plakalo a vlastně i celý můj život byl k pláči.
BYLA JSEM TAK MOC NEŠŤASTNÁ
A přitom jsem měla prožívat to nejšťastnější období života.
Začala jsem na sobě pracovat. Od té doby jsem udělala nespočet kroků a můj život se obrátil naruby. Ta uplakaná máma je ta tam. Začala jsem žít svůj život, podle sebe. Naslouchala jsem svému srdci a plnila si jakákoliv přání. Proč bych najednou jako máma měla být někým jiným, než kým jsem byla dosud? A tak se ze mě stal naprosto nový člověk, který si jde za tím, po čem srdce touží.
A co se ještě stalo za kouzla? Z mé dcery je spokojené dítě, které si užívá života a tak jako já, jde za tím, po čem touží.
Zpočátku tedy mé mateřství moc hravé nebylo. Když jsem vyměnila slzy za naději, začala jsem se dívat na svět dětskýma očima. Začala jsem vzpomínat na své dětství, na své dětské sny a touhy. Odkrývala jsem malou Martinu vrstvu po vrstvě. Sledovala jsem s údivem, jak moje malá dcerka objevuje svět a učila se od ní. Kdo jiný mě přeci naučí hravosti lépe?
Jak jsme spolu trávily postupně víc a víc času v té společné hravé bublině, začal se i náš vztah vyvíjet. Prožívaly jsme konečně to, po čem jsem před jejím narozením toužila a nevěděla jak toho dosáhnout.
RADOST, HRAVOST, NADHLED
Ty společné chvilky náš vztah utužovaly a z nás se taky staly nerozlučné parťačky, které chtějí jedna druhé naslouchat a respektovat se. Takové kouzlo, co? A začalo u mě samotné. Nespočet kroků, nespočet dní, přešlapování zleva zprava. Zkoušení, zkoumání, testování.
Stálo to za to. To, co máme dnes bych za nic na světě nevyměnila. Svět dětskýma očima je tak obrovské obohacení do našeho světa povinností a dospělácké důležitosti. Miluju ty chvíle, kdy ze sebe setřesu svou vážnost a jdu s dcerkou řádit, tančit, jak smyslů zbavená. Kdy si čteme knížky, objevujeme nové a povídáme si o tom.
Vždyť přeci všichni víme, jaká je nejčastější odpověď na otázku:
“Kdo je na světě nejdůležitější?”
Pro mě já sama a hned za tím má rodina. Tak proč bych měla věnovat svou pozornost a čas primárně někde jinde, když to nejdůležitější je stále vedle mě. Mé dítě, můj manžel.
A když nám spolu náhodou není zrovna hravě? V naší společné pokladnici zázraků, společných okamžiků, pozornosti a lásky, je tolik nastřádáno – máme z čeho těžit, z čeho se těšit.
A tak tedy jsem celkem bolestivě přišla ke své životní mantře:
aneb Každý den si hrej
Zdroj foto:Pixabay.com
