Koncem listopadu se mi do rukou dostala tato kniha, v současnosti velmi ceněné autorky.
Jedná se o velmi citlivě napsaný příběh, vyprávěný střídavě otcem a dcerou. Paní autorka opravdu příběh “jenom” vypráví bez toho, aby čtenářům podsouvala své vidění světa, aby se svými hrdiny sympatizovala nebo je naopak soudila. Vypraví nám příběh plný intimity, ale civilně, křehce, bez patosu a kýče.
Pokud jste ještě knihu Tiché roky nečetli anebo vůbec netušíte, o čem je, tady je malé shrnutí.
Bohdana je plachá a velmi uzavřená dívka, která nemá příliš kamarádek. Navíc když byla ještě malá, přišla o maminku, a otec o ni nejeví sebemenší zájem, ačkoliv žijí pod jednou střechou. Snad jen Běla, otcova druhá žena, je pro ni něco jako matkou a spřízněnou duší. Jenže to Bohdaně nestačí, chce o své rodině, o svých příbuzných vědět víc.
A pak tu máme druhou dějovou linku, která nás zavádí do života a mysli Svatopluka Žáka, otce Bohdany. Co se stalo, že tak zatrpkl? Proč se na svou dceru Bohdanu nemůže ani podívat? Proč nenávidí celý svět? Už po prvních pár minutách čtení má čtenář spoustu otázek, na které potřebuje stůj co stůj znát odpověď.
Svatopluk Žák není příliš kladnou postavou, alespoň ne po celou dobu, postupně si k němu čtenář přeci jen určité sympatie vytvoří. I když o ně možná vzápětí přijde, aby je zase mohl po čase znovu nalézt. Naopak Bohdana je radost sama. Smutná dívenka má v sobě něco, co člověku dodává energii, chuť číst dál a dál.
Tiché roky jsou příběhem o narušených mezilidských vztazích, o rodině, která si je tak cizí, jak jenom může být. Není to veselé čtení, není to ale ani nic, u čeho proléváte potoky slz. Přesto si z knihy odnesete mnohé. Především hřejivý pocit, že máme české autory, kteří dokážou o vztazích psát tak citlivě, poutavě a hlavně tak, že donutí čtenáře přečíst si i další jeho knihy.
Velmi mne upoutal i samotný obal knihy, jakoby strohý, ale když se na něj zadíváte pozorněji, najdete v něm absolutní symboliku této mimořádné knihy.
