Po přečtení její předchozí knihy Tiché roky jsem se nemohla dočkat, až na mě v knihovně přijde řada a i já si hodně (a právem) opěvovanou Hanu budu moci přečíst.
Perfektní rozdělení a tři různé dějové linie! – myslím si, že díky tomu jsem se nedokázala od knihy odtrhnout a neustále jsem musela číst dál, abych si odkryla další dílek (skládačky) příběhu. Knížku jsem měla přečtenou během dvou dní.
Příběh, vycházející ze skutečných událostí, popisuje Alena Mornštajnová ve strhujícím tempu a se smyslem pro dramatičnost, až má čtenář pocit, že sleduje napínavý film.
Je zima roku 1954 a devítiletá Mira se navzdory zákazu svých rodičů vypraví k řece jezdit na ledových krách. Spadne do vody, čímž se její neposlušnost prozradí, a je za to potrestána tak, že na rodinné oslavě nedostane zákusek. Nevinná příhoda z dětství však pro Miru znamená zásadní životní zvrat. Následuje tragédie, která ji na dlouhá léta připoutá k nemluvné a depresivní tetě Haně a poodhalí pohnutou rodinnou historii
Nesuď nikoho, dokud jsi nešel v jeho botách. Mě napadlo hned, po vylíčení Hany v první části. A také fakt, jak v současné době máme krásný život, jak je většina našich problémů ve skutečnosti malicherná. Je to úžasný příběh o vzájemném porozumění, na jehož konci budete sice plakat, ale budou to slzy štěstí a radosti
Podobné příběhy v sobě ukrývá většina (pra) babiček, určitě by neměly být zapomenuty.
