Probouzím se v Dillí , ve špinavém hotýlku a jsem zvědavá, co se bude dít dál. Dnes mě čeká přelet z Dillí do Šrinagaru, hlavního města Indického státu Jammu & Kashmir.
Pro ty z vás, komu to nic moc neříká vůbec nezoufejte.. Byla jsem na tom v tu chvíli úplně stejně. Sotva jsem věděla, že Kašmír je jeden ze států Indie. Jediné, co jsem tušila bylo, že se jedná o podhůří Himalájí. A také jsem na jsem věděla, že na to vlastně vůbec nejsem ve svém batůžku nijak vybavená. „Do Himalájí se přeci sama vypravovat nebudu.“ Jsem si myslela, při balení. „Letím přeci do Indie, do horkého a sluncem vyprahlého prašného státu.“ To jsem si ještě moc neuvědomovala, že Indie je velká asi jako taková trošičku menší Evropa. Tudíž variabilita teploty, vlhkosti a krajiny je v jednotlivých částech země dost rozdílná.. Má to logiku na severu jsou Himaláje, na západě poušť a oceán, v centru pustiny, na východě moře a džungle.
No, abych to vzala po pořádku. Ráno po probuzení jsem pilně vytáhla svůj knižní průvodce Indií a začala číst. Kašmír – podhůří Himalájí, plné ledovcových jezer, hlubokých údolí a bílých zasněžených vrcholků, zásobárna vody pro severní Indii. To mi začínalo být bylo jasné, že se svou výbavou, která čítala pár triček, kalhoty a sandály, asi moc nepochodím. „Ok, po příletu si zajdu do nějakého obchůdku a nakoupím si výbavu za pár korun. Jsem přeci v Indii..“ No jo, naivní slečna 😀
Čtu dál. Kašmír je jeden z Muslimských států Indie, kde se již po desetiletí táhnou spory mezi muslimskými obyvateli a Indickou vládou zastoupenou Indickou armádou, která na místě čítá stovky ozbrojených jedinců. Násilí a demonstrace už v posledních letech nejsou tak výrazné, nicméně v centru hlavního města Šrinagaru probíhá každý pátek stávka a boje mezi místními aktivisty a vojáky.. „Hups, to jsem trochu nevychytala O:) No co, však ono to nějak dopadne, mám letenku, tak letím..“ Více o tom raději nepřemýšlím.
Cestou na letiště se potkávám s mladým doktorem Abhishkem, se kterým jsem se seznámila přes internet a který mi nabídl pomoc při orientaci v Dillí. Hledáme spolu bankomat, protože stále ještě jsem téměř bez hotovosti. Tedy když nepočítám záložních 150 dolarů, které jsem měla zašité v batohu.
Všechny bankomaty mi odmítají vydat jakoukoli hotovost. „Vždyť na kartě mám asi 1000 Eur, proč mi tedy všechny bankomaty hlásí, že nemám hotovost.. ???!!!“ Asi se z toho zblázním.. Jsem zoufalá. Dobíhá mi čas, dáváme si kávu a Abhi mě jede doprovodit na letiště místním autobusem, aby si byl jistý, že jsem v pořádku dorazila. Jak sladcí umí být tito Indové. J
Během letu přemýšlím, jak budu hledat ubytování. V letadle jsem sama cizinka, takže naděje, že se přidám k nějakým jiným turistům se rozplývá. Většina žen má zahalené vlasy šátkem a já vůbec nevím, jak se k těm lidem chovat, byť se na mě všichni moc hezky usmívají a jsou uctiví.
Po příletu stojím zmateně na letišti a koukám jak se dostat někam do centra nebo kde bych našla nějaké informační okénko. Nic. Dokonce ani místní armádní úředníci, pověření nechat si vyplnit příletový dotazník od cizinců, neumí ani slovo anglicky. „Co teď??“
Zachraňuje mě mladík, se kterým jsem prohodila pár slov před nástupem do letadla. Úředníkům vše vysvětluje. Protože je nutné vyplnit místní kontaktní osobu a ubytovací zařízení (což já ovšem ani jedno nemám), po dohadech s úředníky nakonec napíše do formuláře sebe a svou rodinu. A já mám díky tomu vyhráno, tímto se zavazuje k tomu, že mi bude muset pomoci.
Důvěřivě odjíždím s klukem (jméno si bohužel už nepamatuji) do domu jeho sestry, dostávám čaj, hraju si s neteřemi a pak se vypravujeme hledat bydlení. Není to tak jednoduché, jak jsem si myslela. Online je možné najít jen nesmírně drahé luxusní hotely. Rozpočet jsem si nastavila na velmi nízkou hranici a nechtěla jsem z ní ustoupit. Sedíme s mým zachráncem před hotýlkem jeho kamaráda, který je kompletně obsazený. Tři mladí kluci obvolávají své známé a pomáhají mi hledat. Kontakty se řetězí, jeden člověk pošle kontakt na dalšího a ten zase na dalšího. Diskutují, mimo jiné i kde by pro mě byla bezpečná lokalita.. Já jen odevzdaně sedím, čekám a sleduji situaci.. nemám jak do ní zasáhnout..
Nakonec se jedeme na skútru podívat na několik míst. Jedno je houseboat na jezeře Dal. Je to pěkné, ale celkem drahé. Navíc musím vždy na někoho čekat, až mě někam odveze lodí. Tato závislost se mi nelíbí. (A to je také jeden z bodů, které se na své cestě musím naučit akceptovat. Přijímat a říkat si o pomoc druhých. To mi nikdy nešlo, ale zdá se že v těchto podmínkách bez této schopnosti nepřežiju :D.)
Pokračujeme k dalšímu ubytování. Už je tma, začíná být trochu chladno a navíc je všude divný rámus. No jo, on je totiž Ramadán, po setmění se smí konečně jíst.. Navíc probíhá kriketový zápas mezi Pákistánem a Indií. Z ničeho nic nás uprostřed cesty zpomalí rámus, vojáci a valící se dým. Vojáci na nás mávají ať to hned otočíme a běží směrem, kterým jsme chtěli jet. Otáčíme se a se slzami v očích odjíždíme. Právě jsme byli zasažení slzným plynem. Tak takto slaví místní výhru Pákistánu nad Indií v kriketu.. „Vítej v Indii Elíku..“
Odjíždíme raději zpět do domu přítelovy sestry pro můj batoh a dohodneme se, že se raději ubytuji na houseboatu. Navečeříme se a odjíždíme na houseboat. Bohužel už je pozdě a na houseboat už nás nikdo nedoveze. Všichni už jsou doma s rodinou. Odjíždíme tedy do hotýlku, kde mi kluci pomáhali hledat ubytování. Všichni posedáváme a poleháváme v jednom z pokojů a povídáme si.
Jsem vyčerpaná a nevím co dělat.. nakonec únavou ze všech těch událostí usínám za zvuku dvou povídajících si kamarádů. Za pár hodin cítím, jak si přilehávají na obrovskou postel ke mě a přikrývají mě dekou. Nikdo se mě ani nedotýká. Cítím se naprosto v bezpečí, začínám si uvědomovat, že všude na světě jsou lidé stejní. Jsou to pořád jen lidské bytosti, toužící po úctě, přátelství a lásce.
S láskou vzpomínám na všechny, kteří mi během mé cesty pomáhali a přeji jim, aby byli zdraví, spokojení a žili v klidu a míru. Děkuji
