Karel Čapek, Italské listy

Jaderské, Tyrhénské, Africké, Jónské, Ligurské; modré, zelené, ocelové, perleťové, zlaté a černé; mrtvé, dřímající, hučící a zpěněné; ať nezapomeneš na žádnou z těch proměnlivých tváří. Nemluv, nepokoušej se mluvit o hře vln; brečel jsi málem na pláži v Rimini, jak se ti strašně stýskalo po všem na světě, když vlna za vlnou se kladla k tvým nohám a složila k nim svou duhovou pěnu, a pak z toho byly sliny a rmut, a ty jsi sbíral mušle a vzpomínal na všecko, co je a co bylo. A voda sorrentská, jež je modřejší než každá voda na světě, a v Salernu moře, jež ti protklo oči svým ukrutným leskem, mečem plamenným a obrovským, voda v Janově, jež páchne sudem, a v Ostii, jež je žíhaná bíle, a duhové moře tam dole, u Girgenti, vpravdě a svatosvatě moře Galateino, neboť sám jsi tam viděl něco divuplného, ale bylo to příliš daleko; úžina Mesinská, celá posypaná světélky po obou březích, a moře u Arenelly, kde jsou skály zlaté a černé krávy vstupují do vody, a pod Taorminou, kde břeh dělá tak divnou arabesku, že se na ni musíš dívat po celé hodiny, a přece to nepochopíš, a místa, jež už neumíš pojmenovat a kde se ti mísí strašná modř, úpal, srdceryvný řev oslů, zrající pomeranče a hbité klouzání ještěrek v jediný téměř nepříčetný dojem, kořeněný zápachem trusu a máty.

Ale to není všechno: jsou ještě očadlí rybáři, kteří se brodí až po pupek ve vodě, vlekouce sítě; jiní, kteří stahují plachty černých lodí a vynášejí koše ryb, a jiní, které vidíš řezat obzor světlou kosinkou plachty a s nimiž bys chtěl být; dále přístavy, od těch velkých, kde to buší jako fabrika, po ty rybářské, kde shnilá voda oplachuje řasnaté podbřišky plachetnic, jako je krásná a páchnoucí Cala v Palermě, a až po ty nejmenší, ty maličké zálivy mezi útesy, kde se kolébá jediná kocábka, až ti je z toho smutno. A k tomu počítej ryby na trzích, rybky lesklé a duhové, stříbrné sardinky, tunové mořské býky čtvrcené v Palermě, ohavné krakatice, chrchle a slizy, jež jedí v Neapoli, černé úhoře, ryby bílé jako ženská paže, zlaté, modré a rudé, a strašně krásnou vodní havěť, na kterou jsi se omámil v neapolském akváriu: šafránové sasanky, závojové tanečnice, nehmotné okurky duhově naběhlé, Crookesovy trubice utkané z mlhy, jimiž pulsuje duhový proud, mořské růžice podobné psím řitím, poustevnické raky, rváče to přeukrutné, mořské jazyky opisující překrásné křivky, obludy a květy, tvorstvo, jež mate všechno, co sis kdy myslil v životě.
Ale ze všeho nejkrásnější a nejdivnější je voda, která uplývá za tebou.
(Karel Čapek, Italské listy)